Tragickému příběhu Josefa Toufara jste věnoval spoustu času. Prý jste se o tento případ zajímal už jako student. Co všechno jste musel prostudovat, s kým vším jste mluvil, než jste se pustil do psaní knihy?
Na té knížce jsem pracoval dvě desetiletí a důkladné „ohledávání terénu" se vyplatilo. Důležité bylo, že pocházím z Vysočiny, tedy 
z míst, kde Josef Toufar působil a že moji prarodiče byli jeho farníky a přáteli. O číhošťském případu sice vyšla řada brožur, ale většinou amatérsky a povrchně napsaných. Chybělo také ucelené uchopení a Toufarův podivuhodný životní příběh se vytrácel. Pátral jsem v archivech, kronikách, pročítal korespondenci, procházel pozůstalosti,  fotoalba, objížděl jsem desítky svědků, Toufarových spolupracovníků, přátel, příbuzných, farníků, spolužáků…  Moje bádání už 
v roce 1992 vyústilo v diplomovou práci na FSV UK 
v Praze a posléze v několik rozhlasových a televizních dokumentů.

Jaké prameny pro vás byly nejcennější?
Vzhledem k tomu, že jsem se o číhošťský příběh a život patera Toufara začal zajímat již jako student na přelomu 
80. a 90. let, zastihl jsem tehdy ještě celou řadu důležitých svědků naživu a v dobré pamětnické kondici. Mluvil jsem skoro se všemi svědky pohybu křížku, důležité bylo svědectví želivského opata Víta Tajovského, Toufarovy neteře Marie Pospíšilové, zdravotní sestry Růženy Kozlové, která byla při Toufarově operaci a popisovala jeho zmučené tělo. Zajímavé také byly rozhovory s bývalým předsedou Okresní akční výbor Národní fronty v Ledči soudruhem Konopkou nebo 
s estébákem Máchou, který Josefa Toufara mučil.  V knize jsou citovány vzpomínky stovky pamětníků.

Jak moc vám pomohla veřejnost? Slyšel jsem, že se vám občas někdo ozval, že má třeba snímek, který by se vám mohl hodit, a podobně.
Někteří pamětníci, Toufarovi přátelé a farníci, mi pomohli úžasně – hlavně při shánění fotografií, neboť knihu doprovází na sedm stovek archivních snímků. Chtěl  jsem dát jménům, příběhům i detailům konkrétní „tváře", měl jsem v úmyslu, v podobě jakéhosi dobového filmového pásma, zdokumentovat nejen Toufarův život, spolupracovníky, krajinu, ale i protivníky – napadlo mě třeba konfrontovat tváře vyšetřovatelů, bachařů a estébáků s tvářemi Josefa Toufara a jeho číhošť-ských farníků. A stávaly se mi při pátrání po snímcích zvláštní věci. Třeba: chtěl jsem mít v knize tváře všech těch dvaceti svědků, kteří viděli pohyb křížku. Nemohl jsem však sehnat fotku jednoho z nich, protože ten muž už zemřel a neměl děti. No a když jsem to po roce marného shánění vzdal, tak jsem jednoho dne cestou z Čáslavi vzal stopaře, bavím se s ním, nějak jsme narazili na téma Číhošť 
a mimo jiné mu říkám, že nemohu sehnat fotku tohohle člověka. On se na mě podívá 
a řekne: „To byl můj prastrejda, já ji mám doma." Tak jsme pro ni rovnou jeli.

Povězte, objevilo se něco zajímavého, významného, co už se vám do knihy nevešlo, protože se to k vám dostalo až poté, co již vyšla?
Stále se ozývají pamětníci 
a přicházím ještě na nové zajímavosti, které vše zpřesňují. Z těch úplně nejzajímavějších je to například nález série dosud neznámých fotografií číhošťského křížku z ledna 1950, řada nových zjištění kolem Toufarova únosu z číhošťské fary či přesná identifikace polohy jeho hrobu v Praze-Ďáblicích. Je to jinde, než stojí dnešní pomníček s křížem. Za podstatný také považuji nález Toufarových dopisů a zápisků z roku 1948.

Co se tedy tehdy v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie stalo? Kdo hýbal, nebo co hýbalo tím půlmetrovým dřevěným křížem? Pokud se tedy ten kříž opravdu hýbal…
Dlouhá léta jsem byl přesvědčen o tom, že se jednalo 
o provokaci StB. Dnes, po prostudování veškerých archivních materiálů, srovnáním výpovědí estébáků, komunistických funkcionářů a po rozhovorech se svědky jednoznačně tvrdím, že šlo o nevysvětlitelný, mystický jev. Nebylo totiž ani technicky možné, aby se křížek tak vychyloval do stran, a navíc zůstal zkroucený v dost nepravděpodobné pozici. Ani estébákům, jejich technické skupině,  se při dvou rekonstrukcích nepodařil podvodný mechanismus v Číhošti sestrojit. Pohyb, naklonění a zkroucení číhošťského kříže nebylo vyvoláno lidskou silou. Zůstane to již navždy zvláštním tajemstvím Vysočiny.

Jak celou věc se „zázrakem" vnímal sám Josef Toufar? Co si o tom všem myslel?
Nejdříve byl překvapen, když mu to druhý den řekl jeden z farníků, protože to sám, stál zády ke kříži, nemohl vidět. Postupně hovořil se svědky pohybu křížku a důkladně obhlížel samotný podivuhodně zkroucený křížek. Došel 
k názoru, že se jedná o zásah shůry, jehož smyslu však zatím nerozuměl. Chtěl, aby vznikla církevní komise, která by případ důkladně prošetřila. Jenže tehdejší režim potřeboval zlomit církev a najít viníka z jejích řad…

Byly pozdější události, jež ve finále vedly až k farářově smrti, předem nalajnované, promyšlené, úkolované z nejvyšších míst?
Nic nebylo promyšlené ani nalajnované. Bylo to pro všechny překvapivé a nečekané! A estébáci improvizovali, o čemž svědčí také průběh Toufarova vyšetřování ve Valdicích. Teprve až několik týdnů po tajemném úkazu 
s křížkem se do případu vbourává Státní bezpečnost – na základě neúnavnosti ledečských soudruhů Konopky 
a Slámy, kteří „bombardovali" státní úřady i bezpečnost se zděšeným výrazem. Argumentovali tím, že jim do Číhoště jezdí davy věřících,
a proto naléhali na vyšší místa, ať tomu udělají přítrž, neboť jim tam pod nosem vzniká poutní místo. Státní bezpečnost po dvou marných pokusech o zatčení nakonec Toufara unáší z fary jako zločince.
Měsíc ho estébáci mučí, týrají a nutí ke lživému přiznání, že hýbal s křížkem. Neměl se však k čemu přiznat – byl nevinný. Kněze z Vysočiny ve valdických kobkách pomalu vraždilo sedm estébáků.

Měl Josef Toufar šanci vrátit se po výsleších do normálního života? Nebo byl jeho osud zpečetěn už ve chvíli, kdy jej přišli sebrat, bez ohledu na to, co by estébákům řekl, bez ohledu na to, jestli by se „přiznal" dříve?
Kdyby se „přiznal", tak si patrně mohl zachránit život. Konal by se veřejný proces 
a on by dostal nějaký exemplární trest – dvacet let, možná doživotí. Ale protože to byl čestný a  statečný muž, odolával do posledních sil. Nebyl žádným prvoplánovým hrdinou, ale člověkem, který se sebou nenechá „orat" a neohýbá hřbet. V té době státní komunistický aparát vyhlásil otevřený boj katolické církvi a chystal se ke „konečnému řešení náboženské otázky". Plán byl jasný – náboženství zesměšnit a nahradit ho marx-leninskou výchovou, zrušit kláštery, zabavit a rozkrást majetek, nepohodlné kněze a řeholníky buď popravit, nebo poslat  do kriminálů, koncentráků a pracovních lágrů. V tom si komunisté nic nezadali s nacisty.

Co si osobně myslíte o estébáku Máchovi, který se podle všeho hlavní měrou podepsal na Toufarově smrti?
Několikrát jsem s ním hovořil. Za války bojoval jako odbojář proti nacistům a po válce si boj prodloužil v řadách StB. Měl pověst brutálního, bezcharakterního vyšetřovatele, ale na mučení Josefa Toufara se nepodílel jen sám. Navíc o brutálním vyšetřování byli informováni a schvalovali je někteří ministři a k tvrdému vyšetření Toufara nabádal sám prezident Gottwald. Mácha si žil zabezpečený 
a „pokojný" život – v 60. letech dosáhl právnického titulu 
a působil na různých ministerstvech jako úředník. Vychloubal se mi, že má luxusní důchod. A na otázku, zdali něčeho v životě lituje, výsměšně odpověděl: „Ano. Toho, že v životě jsem musel pracovat hodně v kancelářích a neužil si více čistého vzduchu." Mimochodem soudruh Ladislav Mácha ještě žije.

Roman Streichsbierr