První gratulanti a hosté se ve světelské knihovně začali scházet už po čtvrté hodině odpoledne. Nebylo možné si nevšimnout, že mezi návštěvníky převažují ženy. Situaci trefně vystihl první přicházející muž, když s úsměvem prohlásil, že to tu vypadá jako na slavnosti nadcházejícího Mezinárodního dne žen. Nicméně s genderovým složením hostů se dalo více či méně počítat vzhledem k žánru Divokého leknínu. Sama autorka knihy ji označila za historickou romanci. „Myslím si, že je to čtení spíše pro ženy. A pro někoho, kdo má rád historii a kdo má rád romantiku," poznamenala Kodýmová.

Velká tajnůstkářka

Kolegyně, dá se říci novopečené, spisovatelky z knihovny si hned na úvod neodpustily s úsměvem poznamenat, že Eva Kodýmová je velká tajnůstkářka, protože to, že pracuje na příběhu, se dozvěděly až ve chvíli, kdy sama autorka přinesla do práce autorský výtisk knihy. „Říkala jsem si, že dokud knihu opravdu nebudu držet v ruce, neuvěřím tomu," bránila se Kodýmová a dodala: „Vůbec jsem to nechtěla nikomu prozradit, věděli o tom opravdu jen mí nejbližší. Díky pseudonymu jsem si i říkala, že by se to ani nemusel nikdo dozvědět. Měla jsem obavy z toho, jaká bude reakce. Ale pak jsem si říkala, že kdyby se to líbilo, tak bych se přiznala, ale kdyby to mělo špatný ohlas, tak bych to nikomu neřekla," usmívala se teď už „prozrazená" spisovatelka.

I z publika zazněla otázka, proč je na přebalu knihy jméno Karolína Rychtecká, tedy proč Eva Kodýmová zvolila pseudonym. „Jednak mi mé jméno nepřipadalo dostatečně atraktivní, a tak jsem si říkala, že to zkusím pod pseudonymem. Původně jsem si myslela, že pseudonym vymyslím tak, že bude mít stejné iniciály jako Eva Kodýmová. Ale pak jsem zvolila jméno mé babičky, která už je leta mrtvá. Je to i trošku na její počest. Všichni vždy říkali, že jsem jak fyzicky, tak i povahou babičce podobná," vysvětlila Kodýmová.

Po úvodních slovech přišel na řadu samotný křest knihy. Toho se jako kmotřenky ujaly tři dámy – místostarostka Světlé nad Sázavou Lenka Arnotová, a dvě světelské spisovatelky Markéta Prášková a Ivana Měkotová. „Je příjemné, že naše malé městečko je obohaceno takovými dušičkami, které předávají dětem i dospělým své příběhy," uvedla Lenka Arnotová při pohledu dnes už na tři světelské spisovatelky.

Markéta Prášková poté zmínila, že spisovatelská činnost je osamělá a leckdy i úmorná dlouhodobá práce. „Ale má svá velká pozitiva – člověka velmi vnitřně obohacuje a umožňuje mu prožívat další život, který si navíc sám zpracuje," přemítala Prášková s tím, že Evě Kodýmové přeje mnoho nadšených čtenářů, inspirace a trpělivosti do další práce.

Nakonec Ivana Měkotová vylíčila své dojmy z četby Divokého leknínu. Přiznala se, že ji příběh natolik pohltil, že poprvé četla až do půl páté ráno a druhý den v práci byl pro ni nesmírně dlouhý. „Ta knížka je skvělá, fakt, ženský, ale i pánové," dodala spontánně Ivana Měkotová a knížce popřála, aby se stala ozdobou našich knihoven.

Pozorní posluchači

Evě Kodýmové přijeli také pogratulovat její přátelé loutkáři, mezi nimiž nechyběla ani Ema Kopecká, potomek loutkáře Matěje Kopeckého. Jejich vystoupení ještě více zpříjemnilo už tak milou událost. Při autorském čtení oblíbeného úryvku Evy Kodýmové z její prvotiny všichni přítomní napjatě poslouchali, aby jim neuniklo jediné slovíčko. Závěrečná autogramiáda autorku mohla utvrdit v tom, že její rozhodnutí podělit se se čtenáři o vlastní celoživotní dílo bylo správné.

Aneta Slavíková