Vysokohorský pochod tehdy v roce 1977 začal celkem obvykle. „Nebyly mapy. V knihovně Moskevského svazu turistů byly popisy pochodů od těch, kteří už v horách byli,“ vzpomíná Strachota na začátek cesty, kdy si s přáteli obkreslili plány náročného okruhu z Alma Aty.

V horách z Šymbulaku na pravém břehu údolí řeky Malá Almatynka přitom zrovna studentský horolezecký oddíl prodlužoval lanovku na hřeben, kam se turisté z Československa chtěli dostat druhý den. „Oni se tou lanovkou vyváželi ráno do práce a my se domluvili, že nás s těžkými batohy svezou taky,“ popisuje pamětník.

Během jízdy se ale lanovka zastavila. Když stála dlouho, Strachota slanil, nechal batoh na místě, a šel se podívat, co se děje. Slaňovali i studenti z horolezeckého oddílu. Až na jednoho, který se bál slanit a styděl se přitom před holkami. Ten ještě seděl, když kolem něj spěchal Strachota zpátky nahoru ke svému batohu. K němu připnul karabinu na zavěšení a potěšilo ho, že se záhy lanovka rozjela.

Nastal ale problém. „Pak jsem uslyšel divný zvuk a po chvíli jsem poznal, že lanovka vleče po zemi člověka. Rozběhl jsem se mu naproti. Měl potlučený obličej, nějaké zuby vymlácené, vypadal hrozně. Pod lanovkou byly šutry, občas i kusy ocelových sloupů z výstavby. Měl za sebou dráhu asi dvě stě metrů, po které prý běžel jen kousek, než padl,“ vypráví Strachota.

K muži doběhl a zjistil, že je přivázaný. Chytil ho, nadzvedával, řval a pokoušel se „vyzvonit“ jeho lano z lanovky. „Myslel jsem si, že se lano na sedačce zaseklo. Vyzvonit ale nešlo, bylo totiž uvázené a uříznout jsem ho nemohl, protože ten den jsem si kudlu dal do batohu, aby mi netrhala kapsu. A batoh jsme mezitím rychlostí lanovky minuli,“ říká Strachota. Rychlé tempo v terénu do prudkého kopce spojené s nadzvedáváním člověka a snahou vyprostit lano ho brzy vyčerpalo. „Na své rozhodnutí nechat ho být nikdy nezapomenu. Vždyť mně nic nebylo, jen už se mi nechtělo a zastavil jsem se. Naštěstí se lanovka zastavila také asi po dalších 40 metrech,“ oddechl si dnes už senior.

Popadl dech a jak mohl nejrychleji vystoupil k zraněnému a odvázal ho. „Tím jsem mu zachránil život, protože lanovka se zase rozjela a za deset metrů začínal úsek hrubé suti, která měla rozměry větší než skříně. Tam nemohl přežít nikdo ani pár metrů. Navíc jeho sedačka shodila nosné lano ze sloupu. Všichni následující cestující museli vystoupit za jízdy, protože by je to rozbilo i se sedačkami,“ vzpomíná si celkem přesně i po desítkách let.

Na zpáteční cestě z výpravy se Čechoslováci s mladými horolezci z Karagandy potkali. „Voloďa prý přišel asi o čtyřicet procent kůže, ale přežil,“ uzavírá povídání Strachota.