Pracoval v někdejší Jugoslávii, v Rumunsku, v Bulharsku i na Kubě. Svůj domov by však za žádnou z těchto zemí nevyměnil.

Pracoval jste jako obchodnětechnický zástupce firmy Škoda. V čem vaše práce spočívala?

Pražská pobočka Škodovky, ve které jsem pracoval, byl velký podnik, který se zabýval výstavbou elektráren. Stavěli jsme v tehdejším Československu i jinde ve světě. Zajišťoval jsem dodávky pro elektrárny a zároveň jsem měl u firem v cizině někdy na starosti i dozor nad montážemi.

Pracoval jste spíše doma, nebo v zahraničí?

Záleží na tom, jak se to vezme. Když začínalo jednání o určitém kontraktu, tak jsem jako obchodní zástupce společnosti sjednával smlouvy na dodávky všech komponentů. Poté jsem odjel přímo na montáž, kde jsem dohlížel na to, aby byly tyto komponenty řádně uskladněné a šlo je podle potřeby vydat.

Jak jste se na tuto pozici dostal?

Tento obor jsem vystudoval. Nejdříve jsem absolvoval gymnázium a průmyslovou školu. Poté mě však přijali na, z dnešního pohledu, takovou nástavbu. Tehdy se ta škola jmenovala Institut průmyslové výroby. Bylo to čtyřsemestrální studium specializované na zahraniční obchod. Dalo by se to vzdáleně přirovnat k dnešnímu bakalářskému studiu. Klasickou vysokou školu sice nemám, ale pro mou práci mi toto vzdělání stačilo.

Bylo v té době časté, že se člověk, který nebyl členem komunistické strany, dostal na tak vysokou funkci?

To rozhodně nebylo. Na druhou stranu bylo poměrně málo lidí vhodných pro tuto funkci. Komunistická strana sdružovala velké množství dělníků, ale techniků nebo projektantů už mnohem méně. Bohužel pro ně nás potřebovali, a proto nás nechávali v klidu. Na druhou stranu se člověk musel pokud možno držet spíš zpátky a některé věci prostě nedělat.

Jaké například?

Tak třeba nechtít se dostat za každou cenu do těch lepších lokalit, jako například do Finska, kde potom také zůstalo nejvíc mých spolupracovníků. Kdybych se o něco takového pokusil, tak by mi okamžitě řekli, abych jim nejdřív podepsal přihlášku, a pak bych jel. To jsem ale nechtěl.

Podílel jste se i na stavbě jaderných elektráren?

Ne, já jsem jádro nedělal, Stavěl jsem klasické elektrárny na uhlí, na mazut nebo na plyn, takže jsem vlastně pro Zelené nepřítel číslo jedna, protože jsem se podílel na stavbách smradlavých elektráren, které oni nemají rádi. (směje se). Jádro bylo samostatná divize podniku.  Tím se zabývali lidé, kteří studovali jadernou fyziku nebo příbuzné obory. Za komunismu tam byli i takoví, kteří tam byli dosazeni a moc o tom nevěděli, ale většina těch lidí to vzdělání měla, protože s jádrem není legrace.

Stavěli jste elektrárny po celém světě, nebo pouze v zemích bývalého východního bloku?

No, to bylo tak. Kdo byl ve straně, tak ten mohl jít stavět do Turecka, do Abú Dhabí v Emirátech nebo do Finska, a kdo nebyl, tak šel do komunistických zemí, kam patřila i Kuba. I když naši vedoucí asi nevěděli, že v Montrealu je zastávka, kde se muselo vystoupit z letadla a kde stál pán, který nabízel cestujícím, aby zůstali v Kanadě.

A vy jste nikdy neuvažoval o tom, že byste v té Kanadě zůstal?

Samozřejmě že uvažoval, ale říkal jsem si, že v Čechách mám rodiče, rodinu i kamarády. A co bych dělal v Kanadě? Bojovat potom s režimem, aby za mnou rodinu pustili, do toho se mi vůbec nechtělo. Řada mých známých to udělala, takže jsem věděl, jak je to problematické. Lituji toho však teprve teď.

Proč až teď?

Protože moje představa o demokracii byla úplně jiná. Ono se to v posledních letech šine někam do ztracena, a teď si říkám, že jsem byl vážně hlupák, že jsem tam tenkrát nezůstal. V době komunismu mi to ani nepřišlo. Koneckonců jsem měl možnost z toho letadla vždycky někde vystoupit, i třeba ve Španělsku nebo tak, ale napadlo mě to až teď. Já ale vím, že by se mi tam stejně stýskalo.

Kde jste tedy všude stavěl elektrárny?

Stavěli jsme v Bulharsku, ale tam jsem byl pouze čtrnáct dní kvůli náhradním dílům. Potom dva roky v Rumunsku, kde jsme stavěli dvě teplárny v Bukurešti. Dalších čtrnáct dní jsem strávil v bývalé Jugoslávii a pak čtyři roky na Kubě. Tam jsem se podílel na stavbě elektrárny Felton, ale předtím jsem dělal Kubu i obchodně.

Co to znamená?

Jezdil jsem tam jednou za rok na revize, abych zjistil, co je potřeba zajistit, jak jsou na tom dodávky, a hlavně, jak to tam vůbec vypadá. Bylo to tam složité v tom smyslu, že se veškerý materiál vozil lodí ze Štětína, a je jasné, že některé věci se po cestě rozbily nebo ztratily, a my jsme je museli dodávat znovu. Tuto práci jsem tedy dělal od roku 1980, a v roce 1986 jsem tam na čtyři roky odjel.

Vy jste tam byl čtyři roky v kuse?

To ne. U těchto zahraničních cest byla povinnost vrátit se jednou za rok do Československa, protože to někteří lidé nesnášeli dobře. I já jsem toho měl za ten rok vždycky dost a už jsem se těšil domů. Většinou jsme jezdili na podzim, když tam bylo nejvíc uragánů, protože když tyto bouře přišly, tak se jednak nemohlo jít do práce a všechno se muselo na té stavbě předem zabezpečit, aby někde něco na někoho nespadlo. I doma si člověk musel opřít dveře třeba nějakým prknem, protože když přišel uragán, tak se úplně prohnuly.

To byly ty uragány tak silné?

Někdy ano. Vítr má ohromnou sílu. Ale dalo se to přežít. Naštěstí jsme nikdy nepřišli do takové bouře, která by to tam katastrofálně zničila. Ve městě byly samozřejmě škody. Třeba tam, co jsme bydleli, to strhlo komín chemické fabriky, ale proti tomu, co se tam děje dnes, to bylo vcelku klidné.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučil jazyk?

Ten jsem se musel naučit, než jsem tam jel. V té době jsem mluvil španělsky celkem obstojně, i když dnes už jsem samozřejmě hodně zapomněl.

Měl jste někdy problém se dorozumět?

Na Kubě většinou ne. Zajímavé to bylo třeba v Rumunsku, kde byl kontrakt v němčině. Já jsem z němčiny maturoval, takže to nebyl takový problém. I přesto jsem však musel absolvovat ještě německý rychlokurz. Pak jsem tam ale přijel a zjistil jsem, že německy tam umí jen jeden člověk. Jmenoval se Dieter Braun a byl ředitel elektrárny, se kterým jsem za celý rok nepřišel do styku.

Elektrárna Felton na Kubě byl váš největší projekt?

Rozhodně. Jak jsem řekl, strávil jsem tam čtyři roky, a to i proto, že tamní lidé jsou zvyklí na úplně jinou pracovní morálku. Tyto středoamerické národy mají heslo maňana, tedy něco ve smyslu zítra uvidíme, a nemají žádný spěch. A samozřejmě je tam také vysoká vlhkost a teplota, a to ty lidi unavuje. Oni mají takový svůj pracovní rytmus, který nelze porušit, protože by jim to úplně zbouralo tu jejich chuť do práce. Musíte je nechat v klidu. Tihle Kubánci potřebovali svůj pracovní režim, který jim vyhovoval, a na to si prostě člověk musí zvyknout. Na druhou stranu se na té Kubě měli opravdu špatně. K obědu dostali pouze hrstku rýže a jednu sardinku, takže na tu práci neměli ani žádnou sílu.

Jak se k vám jako k cizincům na montážích chovali?

Tihle Středoameričané jsou prostě nepřekonatelní. Moc toho nevědí, ale všechno umí nejlépe. To se odráží v jejich způsobu výchovy. Mají navíc ohromné mezery ve vzdělání. Jeden Kubánec, se kterým jsem se bavil, si spletl Evropu s Egyptem, a za hlavní město Československa považoval Bělehrad. (směje se)

V Rumunsku se k vám chovali lépe?

Je pravda, že tam to bylo lepší. Rumuni vůči nám nedávali najevo podřízenost ani nadřazenost. Na druhou stranu to byli takoví šejdíři. Člověk si na ně musel pořád dávat pozor. Jednou jsme sepisovali zápis o předělání jednoho komplikovaného základu. Oni na ten zápis nechtěli přistoupit, a přes noc mi ho vzali ze stolu. Asi spoléhali na to, že ten základ nebudou muset předělávat. Samozřejmě jim to nebylo nic platné. Zápis jsme napsali znovu a od té doby jsem si vždycky jednu kopii nosil domů.

Vydělal jste si na montážích v zahraničí víc než doma?

V Rumunsku to byla asi nejkrásnější montáž, protože jsme tam dostávali dietu asi dva a půl tisíce korun, což bylo o tři sta korun více, než můj plat doma. Polovinu z toho jsem si navíc mohl dát na tuzex, takže za tři a půl leu jsem si mohl koupit jeden bon. Na Kubě jsme dostávali pesa, což tehdy byla stejně jako koruna nesměnitelná měna. Těsně před tím, než jsme odcházeli, nám k tomu za každý den přidali jeden dolar. Já jsem tedy na montáže jezdil s manželkou, a v Rumunsku s námi byla i dcera, takže jsem toho ušetřil samozřejmě méně než ti, kteří tam byli sami. Navíc bylo i hodně těch, kterým manželství nevydrželo.

Na Kubě s vámi byla rodina také?

Na Kubu už s námi dcera nejela. V té době už byla dospělá a měla svoje děti. Byli se ale za mnou na čtrnáct dní podívat.

Kdy jste se z Kuby vrátil domů natrvalo?

Vrátil jsem se v roce 1990, krátce po sametové revoluci. Pak jsem na Kubu ještě jednou odjel, když onemocněl ředitel výstavby a já ho zastupoval. Musel jsem dohlédnout na správný průběh montáže a také samozřejmě na uvedení elektrárny do provozu.

Líbilo se vám na Kubě více než tady v Čechách?

Kuba je nádherná, ale mně se vždycky stýskalo po domově. Přece jen některé zvyklosti, které my máme, tam prostě nejde provozovat. Například udělat si někde táboráček, to prostě nešlo.

Chystáte se na Kubu ještě někdy podívat?

Kdysi jsme měli v úmyslu tam někdy vyrazit. Je to ale hodně drahé, protože takovou dovolenou čtyřicet tisíc korun nespraví, a hlavně ta cesta je strašně dlouhá a já už v tom letadle nevydržím těch dvanáct hodin sedět.

Jan Štrobl