Dnes ho čeká dopravní tepna mezi Lučicí a Malčínem nedaleko okresního města. Po silnici se šine maximální rychlostí dvacet kilometrů za hodinu. „Víc to nejde. Je to kvůli tomu, aby košťata stíhala vše zametat pod sebe. To zadní to pak hází na pás, odkud to pak jede na dopravník a padá na korbu auta,“ popisuje Rasocha.

Není to ale jen o sezení v autě. Zvláště v momentech, kdy se musí doplnit vodu, která silnici umývá. Zrovna mu došla v Malčíně. „Kdybych se měl vracet zpět do Brodu na základnu, zabralo by mi to pětačtyřicet minut, tak si ji vezmu tady,“ ukazuje na tamní nádrž. „Za ty roky, co jezdím, už tak nějak vím, kde se mohu zastavit,“ doplňuje jedním dechem.

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, je tato činnost poměrně fyzicky náročná. O vše se totiž musí postarat ručně. „Člověk se u toho docela naběhá, ale je to lepší, než kdybych pořád seděl. Nevadí mi ani vylézt nahoru na korbu, na pohyb jsem zvyklý,“ usmívá se muž, který letos oslavil jednašedesáté narozeniny.

Zdroj: Deník/Jana Kudrhaltová

Po doplnění zásob vody může pokračovat s čištěním silnic. Když má korbu plnou, odjíždí vše vysypat na skládku v Havlíčkově Brodě. „Když je to čistší, využíváme to opět na posypy silnic. V opačném případě se to nechá na skládce a pak se tím mohou zpevnit třeba krajnice,“ prozrazuje Rasocha.

Každý den jinde

Právě zmíněná rychlost je často pomyslným rudým hadrem na některé řidiče. „Jsou různí, někteří mě předjíždí až tam, kde je to bezpečné, jiní se cpou přede mě i na úzkých silničkách. Když to jde, snažím se je pouštět, ale to víte, některé občas naštvu,“ popisuje Rasocha, který je ve volném čase vášnivým turistou a cyklistou.

Svou práci by ale neměnil. „Nejvíce mě baví, že jsem pořád venku v přírodě a hlavně každý den někde jinde. Navíc to máme v rodině. Děda cestařil, táta také,“ svěřuje se muž, který je u silničářů už sedmatřicet let.

Oficiálně mu pracovní doba končí v půl třetí. Není však výjimkou, že zůstává přesčas. „Přece sem nepojedu kvůli jedné nebo dvěma vesnicím znovu. To si to raději protáhnu a druhý den mohu pokračovat jinde. Třeba včera jsem končil v půl šesté,“ vzpomíná.

Okruh okolím Lučice si tak po této šichtě může ze seznamu odškrtnout. „Kromě toho už mám hotové Českobělsko a Lipnicko. Ještě mě čeká Herálecko a Úsobí,“ nastiňuje. „Začínal jsem prvního dubna a když se nic nestane, do konce května mám hotovo,“ dodává.

Celkem má Krajská správa a údržba silnic Vysočiny momentálně v provozu zhruba dvacítku nákladních vozidel se zametacími nástavbami a asi třicet traktorů se zametacími kartáči. „Délka silniční sítě, která se v zimním období na Vysočině udržuje, je více než čtyři tisíce kilometrů jednosměrně. Tedy musíme zamést více než osm tisíc kilometrů silnic druhých a třetích tříd,“ vyčísluje ředitel krajských cestářů Radovan Necid.

S úklidem silnic letos začali o měsíc později než loni. Je to kvůli zimě, která trvala o něco déle. „Koncem března se zdálo, že zima skončí, tak jsme začali zametat v intravilánech obcí. Na začátku dubna se ale bohužel vrátila v plné síle, takže některé průtahy, které jsme stihli zamést, jsme po ukončení zimní údržby zametali opakovaně,“ uzavírá Necid.