Velký den se mu proto rozhodli zpříjemnit. Na sobotu 21. srpna je naplánovaná velká oslava a Lukášovi mohou popřát děti i dospělí. Chybět nebude ani dort.

Ostatně na sladké je i samotný oslavenec. „Miluje štrúdl. Jen nemůže být s cukrem a rozinkami. Dostává ho za odměnu a dost často mu ho nosí i lidé, kteří si ho adoptovali,“ potvrzuje Karafiát.

Přesto, že je Lukáš v relativně dobré kondici, deset let je na něm přece jen znát. „Už má nějaké zdravotní problémy, ale pořád běhá a rád vítá návštěvníky,“ popisuje Karafiát.

Za svůj, na lišku úctyhodný věk, vděčí především tomu, že celý život žije v záchranné stanici. „Ve volné přírodě by se deseti let nedožil, protože je tam spoustu nástrah a život je tam daleko těžší. V zajetí má všechno na zlatém podnose,“ vysvětluje Karafiát.

Je dost možné, že společně za pět let oslaví i půlkulatiny. „Myslíme si, že se dožije asi jako takový průměrný pes. Věříme, že ještě minimálně tři roky s námi zůstane,“ komentuje ředitel.

Do Pavlova se dostal ještě jako slepé miminko. „Narodil se u Chotěboře. Když ho matka přenášela, spadla do skruže a mládě v ní bohužel zůstalo. Naštěstí ale pískalo, takže ho objevila jedna hodná paní, která nás zavolala,“ vzpomíná Karafiát, který tou dobou sice ve stanici ještě nepracoval, ale příběh zná z vyprávění.

Kromě toho, že malý lišáček ještě neviděl, měl také problémy s končetinami. „Musel proto mít intenzivnější péči, takže až příliš zkrotl a už se nemohl vrátit do volné přírody,“ doplňuje Karafiát.

Lukáše proto vzali za svého a postupně ho naučili i nejrůznější kousky. „Liška se sice nedá vycvičit jako pes, ale trénujeme s ním, umí běhat přes překážky a poslouchá povely,“ přibližuje Karafiát.

Dokonce zvládne i zamíchat čaj. „První rok života pobýval se zaměstnanci v kanceláři a naučil se strkat čumákem do lžiček v hrnku,“ říká s úsměvem ředitel stanice. „Nikdy nikoho nekousl, nikomu neublížil a nechá se nakrmit i z ruky,“ dodává.