Pod tímto titulem své obrazy, fotografie a grafiky prezentuje Lucie Novotná, absolventka Akademie výtvarných umění. Úvodní slovo k vernisáži napsal Miloš Doležal, ledečský rodák, redaktor Českého rozhlasu. Jeho poetický text přednesla herečka a šansoniérka Monika Načeva.
„Obyvatelé jedné vysočinské vesnice, té, ve které se narodil skladatel Gustav Mahler, vídali v těch parnech zvláštní postavu, nikoli přízrak, kterak putuje po volné krajině s malířským náčiním. Zachází kamsi do lesních interiérů a za tmy se zase vrací. Prsty od barvy, v deskách denní práci, v mysli nastřádané prožitky, spletené ze světel a stínů. Onou postavou, pro kterou byl a je přímý prožitek a dotyk s krajinou a jejími živly naprosto určující, byla Lucie Novotná, která z Vysočiny sice nepochází, ale její krabaté přitažlivosti neodolala. Přitáhla si jí část země mezi zubem Lipnice a plavným Želivem, mezi náhorní plochou u Kališť s březovými alejemi a mýtickým Melechovem," četla sametovým hlasem Monika Načeva.
Novotná navštěvovala ateliér intermediální tvorby prof. Knížáka a později přešla do ateliéru grafiky prof. Lindovského. Obrazy se neživí.
„V době, kdy si lidé kupují své umění v IKEA, v podstatě maluju do šuplíku… U tvorby není možné myslet v první řadě na to, že se to má prodat." Havlíčkobrodská galerie na svých webových stránkách o umělkyni uvádí, že v krajinomalbě navázala především na odkaz takzvané Barbizonské školy, jejíž příslušníci tvořili bezprostředně v krajině. Shodně s nimi, je Novotná přesvědčena, že krajina se nedá vysedět v ateliéru, i přesto, že občas své náměty přelévá do abstraktních grafik a motivů. Často utíká z Prahy na Českomoravskou vysočinu, kde hledá inspiraci pro svoji práci a tak se také přímo nabízí, aby po několika samostatných výstavách v Praze, představila svoji tvorbu na Vysočině. „Žiju v Praze, tvořím v plenéru, nebo i doma. Jak co, jak kdy. Díky času, který jsem trávila přímo v krajině, využívám i paměť," řekla Deníku výtvarnice.
Ivo Havlík
