Ze staré budovy školy zůstalo jen obvodové zdivo. „V květnu se začala dělat přístavba, která se napojila na starou budovu, a pak se během jednoho roku celá škola rekonstruovala. Trošku se změnilo posazení jednotlivých tříd. Měli jsme mateřskou školu v prvním patře a dole byla kuchyně a šatny. Teď je dole školka a šatna, v první patro patří základní škole a horní patro je školní družiny a v přístavbě máme kuchyň, jídelnu a multifunkční sál,“ začíná s vyprávěním ředitelka školy Jana Mrvová.

„Škola před třemi lety oslavila 150 let, takže už něco zažila, a stav budovy nebyl úplně ideální. Houpaly se nám podlahy, neměli jsme vodu ve třídách, takže se čekalo, kdy se půjde do zásadní rekonstrukce, a vzalo se to z gruntu. Co musím vyzdvihnout, že zastupitelé nekoukali na nejlevnější variantu a z těch pěti návrhů, které se sešly, vybrali ten nejlepší,“ pochvaluje si Mrvová.

Libická základní škola je jen do pátého ročníku. Podle ředitelky je to ale spíše pozitivum. „Každá škola má své kladné i záporné stránky. Letos třeba máme jen tři prvňáky, takže se jim mohu věnovat na sto procent. Podle mě, je to vzdělávání více šité na míru,“ zamýšlí se Mrvová.

Fungují tady dvě třídy, přičemž v jedné jsou dva ročníky a v druhé tři. Děti spolu prý vychází a v mnoha případech si mohou i pomoci. „Je to dobré jak pro slabší žáky, protože učivo alespoň slyší několikrát, tak pro vnímavější děti, které mohou poslouchat učivo starších. Musím říct, že máme chytré děti a když se hlásí na gymnázium, tak nemají problém se dostat,“ vyzdvihuje ředitelka.

To dokazují i nejrůznější soutěže. „Pravidelně se zúčastňujeme Všeználka, před třemi lety jsme dokonce byli v krajském kole. Dále se účastníme recitačních soutěží, děti běhaly orientační závody, na těch jsme také měli dobrá umístění. A zapojili jsme se například do projektu Vysočina education,“ vyjmenovává Mrvová.

Přiznává však, že práce s více ročníky může být někdy i dost náročná. „Ve chvíli, kdy přestáváte pracovat s jednou třídou, začínáte pracovat s druhou třídou. Nebo kolikrát musím zastavit, nechám ostatní děti procvičovat třeba násobilku, protože potřebuji s jedním dítětem dorazit něco, co mu nejde. Je třeba myslet na to, že učivo prvního stupně je nástavbové a je podstatné ho pochopit. Všechno důležité, co v životě potřebujete, je z prvního stupně,“ líčí Mrvová.

Malotřídka může být přínosná i pro děti s postižením. „My jsme integrovali ještě v době, kdy se o tom vůbec nemluvilo. Jako příklad mohu uvést holčičku s Downovým syndromem, které je dnes už čtyřiadvacet let. Trochu jsem se obávala, jak ji přijmou děti, protože nebyla místní, ale vše bylo perfektní. Děti chtěly pomáhat, ona fungovala v rámci svých možností a naučila se číst, psát i počítat,“ vzpomíná Jana Mrvová.

Zajímavé je tady i zvonění. Klasický školní zvonek totiž žáci neslýchají. „Zvoníme si na zvonec, který má dlouholetou tradici. Co tady učím, vždycky se zvonilo na něj,“ říká ředitelka a doplňuje, že privilegium na něj zvonit mají páťáci.
Každý, kdo libickou školou prošel, na něj vzpomíná. „Právě při té rekonstrukci se místní pořád ptali, jestli se stěhuje s námi. Když jsme se pak vrátili zpět do naší budovy, tak se dal opravit, a při dnu otevřených dveří, kdo šel okolo, tak si zazvonil a vzpomínal,“ dodává s úsměvem Mrvová.