Malotřídní škola rodinného typu patří mezi vůbec nejmenší školy na Vysočině. Svojí technickou výbavou a výukovým přístupem však směle konkuruje i těm největším školám.

„Naše škola se nachází mezi Polnou a Šlapanovem v klidné části obce. Letos máme celkem šestnáct dětí, přičemž výuka probíhá ve dvou třídách se spojenými ročníky. Konkrétně v první a druhé třídě máme deset dětí a ve třetí, čtvrté a páté třídě pak šest dětí," uvedla Klubalová a dodala, že školu navštěvuje i žák s atypickým autismem. „Jedná se o nejlehčí formu autismu, přičemž žák má individuální vzdělávací plán a svého vlastního asistenta pedagoga," konstatovala Klubalová.

Škola ve Věžnici využívá moderní a interaktivní výukové metody. Děti například nemusejí do školy nosit žádné učebnice. Učitelé totiž využívají k výuce pět tabletů, interaktivní tabule či počítače.

Metoda genetického čtení a psaní

„Děti v první třídě se také neučí číst a psát klasickým způsobem. Používáme metodu takzvaného genetického čtení a psaní, kdy děti do pololetí pouze hláskují. V praxi 
žák nejprve přehláskuje slovo 
a teprve potom přečte slovo dohromady. Zjednodušeně řečeno, vychází se z intuitivního čtení po hláskách, které si osvojují již předškoláci," vysvětlila Klubalová s tím, že jde o metodu přirozenou vývoji dítěte.

Děti ve věžnické škole se znají již odmalička. Školu totiž navštěvují děti z okolních obcí a vesnic. Díky tomu se všichni dokáží domluvit lépe než ve velkých školských zařízeních. Podle ředitelky jsou děti velmi samostatné 
a schopné.

„Když děti odchází na druhé stupně do jiných základních škol v okrese, tamní učitelé si je velmi chválí. Výuka ve spojených třídách je totiž velmi netradiční a má svá specifika. Náročné je to samozřejmě i pro samotného učitele, který se musí hodně připravovat, rozdávat samostatné úkoly a načasovat učební látku tak, aby byla vhodná pro konkrétní děti," řekla Klubalová.

Podle ředitelky však v poslední době mají děti problém především s jemnou a hrubou motorikou. Dětem dělá například problém udělat uzel, zavázat si tkaničku u bot, chy
tit správně do ruky štětec či navlékat korálky.

„Děti totiž nejsou doma vedené ke klasické práci, tedy například umývat nádobí či utírat prach. Pro rodiče je mnohem pohodlnější dát dítěti tablet nebo zapnout televizi. Vše se následně projeví i během hodin tělesné výchovy. Ještě více smutné je však to, že dětem chybí kontakt s přírodou 
a zvířaty," pokračovala Klubalová s tím, že děti spíše sedí doma a vůbec nechodí ven.

Dříve totiž na vesnici fungovala hospodářství. V dnešní době je život na vesnici velmi podobný tomu městskému.