Diskuze probíhala v češtině, proto se občas ptal obecenstva na správné skloňování a výslovnost. Na konci také představil svoji novou knihu 20 let nového Polska v reportážích.

Co by se podle vás mohli učit Češi od Poláků a Poláci od Čechů?
Česká kultura není nafoukaná, to je vidět například na prvních československých bankovkách. Na několik z nich navrhl Alfons Mucha podobizny své manželky a dcery. To je pro mě symbol české nenafoukanosti. Na prvních polských bankovkách byli zobrazeni například králové nebo Tadeusz Kościuszko, vůdce protiruského povstání z roku 1794, zkrátka seriózní postavy z historie. Chováme se víc pompézně a máme víc patosu. Z české kultury bych do Polska převedl nenafoukanost, smysl pro humor a trošku smíchu. Ačkoliv vím, že český smích není pouze veselý, ale pramení ze smutku.

Co Poláky na Češích tak fascinuje?
Poláci hodně cestují, takže už vědí, že v životě nejde jenom o práci, ale jde taky o to, aby se žilo. A když přijedou do Čech a vidí, jak si Češi sedí u piva v hospodách, cítí v tom chuť do života. Zatímco když navštívíte vesnice v Polsku, uvidíte, že ve většině vesnic jsou vchody do obchodů s potravinami zatarasené muži, kteří stojí na schodech a popíjí pivo.

Proč na schodech?
Když tam přijde Čech, ptá se, proč lidé stojí u obchodu, proč nejdou do hospody. Žádná hospoda tam totiž není. Nemáme tolik restaurací a prostě není kam jít. Ale česká kultura hospod se mi velmi líbí. Ačkoliv to neznamená, že Češi jsou národ, který nemá slabší stránky. To rozhodně ne. Každý národ má své klady a zápory. Mám Čechy jednoduše rád. Jsem totiž takový kryptočech. Někdo třeba může být skrytý gay, já jsem skrytý Čech.

Postavy do vaší knihy Gottland jste si prý vybíral podle toho, jestli měly zajímavý osud, a teprve později Vám váš psychoterapeut vysvětlil, že v každé postavě jste zobrazil kousek sebe.
Přesně tak. Protože jsem jedináček, nikdy jsem se nenaučil rivalizovat nebo bojovat. Od úplného začátku jsem byl pacifista. Stejné tendence lze najít v některých postavách v mé knížce. Některé postavy neumí vzdorovat systému, útlaku a přizpůsobují se mu.

Jak se vám povedlo spojit jednotlivé reportáže tvořící knihu Gottland?
Na začátku jsem měl hodně odlišné texty, ale věděl jsem, že mají mnoho společného a že se dají spojit do knihy. Jednou jsem náhodou zabloudil do divadla Komedie v Praze, kde jsem viděl inscenaci Kafkovy Proměny. Hlavním problémem nebyla samotná proměna, ale jak se měl hrdina příběhu dostat do práce jako brouk. Svůj stav, svoji proměnu, s klidem přijal. Ví, že musí do práce, jen musí vyřešit, jak se tam dostat.

A to vás inspirovalo?
Tehdy jsem si uvědomil, že to je hlavní myšlenka mé knihy. Všechny mé příběhy jsou o tom, že někdo nebo něco proměňuje lidi v hmyz. Nevíme, kdo nebo co, jestli to je bůh, systém, nějaká vyšší síla nebo dokonce lidé sami, protože dohromady tvoří větší sílu. Někdo nebo něco je proměňuje v brouky a lidé se na to snaží reagovat. Od absolutního přizpůsobení až po útěk ze života neboli sebevraždu. Věděl jsem, že musím poskládat ty texty tak, aby celkový příběh byl o tom, že každý systém je zdrojem utrpení. To je nakonec hlavní pocit v Gottlandu. (Redakčně zkráceno)

Aleksandra Krajewska
Anna Ksiazcak