Zavzpomínal při tom i na svého otce, Miroslava Zounara, ale i na to, jak se jednou koupal v pelhřimovské kašně.
Podkroví Kavárny Chotěboř praskalo ve švech. Dokonce několikrát. O vystoupení Martina Zounara byl totiž takový zájem, že místo jedné besedy, se uskutečnily dvě.
I přesto, že v mládí závodně plaval, herecké geny udělaly své. „Tak nějak přirozeně a logicky jsem studoval konzervatoř. Musím se ale přiznat, že jsem tehdy byl hodně ostýchavý. Bylo mi patnáct let a snažil jsem se zapůsobit. Občas to ale nedopadlo tak, jak bych si představoval,“ vypráví.
Dnešní doba je podle něj diametrálně odlišná. I co se týče teenagerů. „Mám dceru, je jí patnáct. A dokonce má už i svůj vlastní názor,“ říká s nadsázkou.
V tom období se poprvé zamiloval. Jeho velkou láskou byla Lucie Zedníčková (herečka - pozn. red.). „To jsem jednou přílítl domů, rozrazil dveře a tátovi řekl: Odcházím. Miluji Lucku a budeme žít spolu. Táta se na mě jenom podíval a nevzrušeně se zeptal: A ona o tom ví? Já na to: Ještě ne, ale jdu za ní. No, co vám budu povídat, úplně to nedopadlo. Celou cestu zpátky domů jsem probrečel,“ vzpomíná na první zlomené srdce. Jak sám říká, vždy vše dělal naplno. A když miloval, tak ani do školy nechodil. Nejednou měl kvůli tomu problém.
Talent se však u Zounarů dědí, proto se není čemu divit, že první divadelní roli dostal v sedmnácti letech. A rovnou v Národním divadle! Dohodil mu ji Josef Vinklář, který ho na konzervatoři učil.
„Byla to malá rolička, asi šest vět, přesto jsem byl v euforii. Utíkal jsem se pochlubit tátovi. Už ve dveřích jsem na něj volal: Tati, Národní! On na to: Co? Hoří? Jo, on mne táta vždycky tak nějak uměl srovnat,“ vybavuje si nezapomenutelné chvíle s umělcem, kterého si jistě mnozí vybaví jako šviháckého šéfa JZD s neodmyslitelnou žvýkačkou v puse z trilogie Slunce, seno… .
To ještě netušil, jak neslavně jeho premiéra po boku takového herce, jako byl Radovan Lukavský, dopadne. Hrál v taláru a když měl v dramatické pauze vyjít na jeviště, aby odpověděl na repliku Lukavského, šlápl si na něj, načež se skutálel přímo k nohám slavného herce.
„V hlavě jsem měl jenom to, že musím říct svou větu. Jak jsem se nadechoval, pan Lukavský se na mne se shora podíval a hromovým hlasem zvolal: Mlč, hnido! Jednu repliku jsem měl i na konci představení, i tu jsem zkomolil. Celé to bylo fiasko,“ se smíchem odvypráví historku z divadelních prken.
Když se pak šel do šatny Radovanu Lukavskému omluvit, elegantní herec na to zareagoval se slovy: „To nic, kolego. To se stává i větším blbcům.“
Martin Zounar pro Deník také zavzpomínal na to, jak v roce 1986 točili v Pelhřimově seriál. „Náměstí bylo krásně udělané do první republiky. V Pelhřimově byla také kašna, kde jsem se vykoupal. Tehdy se to ještě mohlo, dneska by mne za to možná i zavřeli. A potkal jsem tam lásku, kde jí je konec,“ usmál se na závěr.
VIDĚLI JSTE? Vysočina je celá pod sněhem, vlak měl zpoždění přes dvě hodiny
