Migréna mě naučila nebát se smrti, říká terapeutka Hánělová z Havlíčkova Brodu

Věnujete se kraniosakrální terapii. Ve zkratce je to způsob samoléčebného procesu v těle. Jak tento proces vědomě nastartovat?

Kraniosakrální terapie existuje i jako autoterapie. Důležité však je, aby si člověk nejprve uvědomil, že existuje nějaký kraniosakrální rytmus v těle. Lze ho vnímat jako přílivové a odlivové vlny vznikající pulzací mozkomíšního moku od lebky ke kosti křížové. Terapeut je právě od toho, aby v těle člověka, kde ten rytmus dobře nefunguje, jej znovu pomohl obnovit, harmonizovat. Děje se tak prostřednictvím laskavého doteku, který uvolňuje vnitřní stres a napětí. Pro lepší představivost by se dalo říci, že tělo dýchá nezávisle na tepu srdce a našem dýchání. Jde o primární dýchání, které lze nazvat také dechem života. Já sama to vnímám, jako když se nadechuje duše.

Mohu si tyto procesy v těle obnovit sama? Bez asistence?

Ty se tam dějí samy. Může se ale stát, že si je člověk skrze stresy nebo vzorce přesvědčení blokuje, a to přes klouby a tenké tkáně. Když je člověk ve stresu, je vnitřně stažený, rytmus se tam nemá šanci projevit. Proto je pak dobré vyhledat pomoc někoho, kdo to umí odblokovat.

Nejhezčí turistickou pohlednicí je Modlivý důl. Soutěžilo se na Vysočině

Dnešní doba je právě typická tím, co jste popisovala: stresem, spěchem i řešením hloupostí. Pokud by si člověk chtěl v krizové chvíli ulevit, jak si může dát první pomoc?

Úplně jednoduše. Nejdřív se přestat vymlouvat, že nemá čas. To je dobrý začátek. Protože chvilku si určitě každý najde minimálně před spaním. Potom zkusit začít pozorovat svůj dech. Tím pádem se propojí se svým tělem a začne jej vnímat. Vědomě si uvolnit jednotlivé části těla. Pocit totiž dělá pohyb. Například nacítit, jako kdyby celé tělo roztávalo. Hlavně je potřeba mít od toho odstup, nedělat cvičení. Dát do toho pozorování lehkost. V tu chvíli se okamžitě odpojujeme od stresu a napětí.

To vypadá tak, jako kdybychom se s nadsázkou mohli prodýchat až ke zdraví…

Dalo by se to tak říct. V jednoduchosti je pravda. Neměli bychom se však moc snažit. Jenže my jsme tak naučení – plnit úkoly, soupeřit, posuzovat, hodnotit… Klienti si často neuvědomují, že právě o té jednoduchosti to celé je. Ve finále se pak snaží, aby se nesnažili (úsměv).

Ve stavu absolutního uvolnění můžeme dostávat do hlavy určité myšlenky, které by nám v tom ozdravném procesu mohly pomoci…

Ve chvíli, kdy tomu člověk uvěří, tělo se uvolní a začne právě posílat vjemy. Fyzické tělo mu ukáže bolest, to nehmotné pak řekne, proč a co má dělat. Nevnímám nemoc jako náhodu, ale jako formu, kterou nás má tělo navést do přirozenosti, s níž jsme přišli na svět. Když se narodí dítě, má svoje samoléčebné mechanismy, a je to přirozené. Fascinuje mě, jak malé děti přirozeně vytváří jógové pozice. Jak pak rostou, učí se. Zapomínají na to.

To, že nemoc nás má něco naučit, je stará-známá věc. Jak v tomto ohledu působí kraniosakrální terapie?

Ve chvíli, když se v člověku spustí proces klidu a uvolnění, začnou mu chodit intuitivní myšlenky: měl bych zvolnit v práci, potřebuji více času pro sebe. Nebo přijde vzpomínka z dětství, podnět, abych si například promluvil s tátou. Hodně však záleží na tom, v jakém rozpoložení člověk při terapii je. Někdo to prožívá formou myšlenek, vizí, jiný zase více fyzicky, například mu brní celé tělo. Ale i to je dobře, člověk tím začíná vnímat svoje energie.

Co je kraniosakrální terapie?
Je to terapeutická metoda, která celostním a bezpečným přístupem pomáhá našemu systému najít cestu k rovnováze - tedy zpět ke zdraví. Terapie probíhá tak, že klient leží oblečený na lehátku v pohodlné poloze a terapeut mu podle potřeby a po dohodě přikládá ruce na nebo pod tělo. Zůstává s ním ve velmi lehkém a hranice respektujícím kontaktu.

Kraniosakrální terapii jste se začala věnovat před více než dvěma lety. Čím vás tato metoda oslovila?

Člověk se především naučí napojit sám na sebe. A velmi mne na tom fascinuje to, jak se i já sama jako terapeut prostřednictvím této metody posouvám, jak se mi to dál rozvíjí do úplně jiných poloh. Teď například při terapiích cítím, jak se mi tělo klienta pod rukama doslova roztéká. A začínám mít i pocit 3D rozměru. To znamená, že při doteku se mi ruka vnoří přímo do těla a mně se objeví vnitřní svět daného člověka.

Co všechno při takovém sezení může člověk zažívat?

Na fyzické úrovni teplo nebo chlad. Nejčastější jsou záškuby, to znamená, že se na základě určitých psychických věcí někde v kloubech blokuje energie, a tím záškubem se tělo snaží dostat do původního nastavení. Časté je i brnění. A pak mají občas lidé nějaké pocity u nohou, když já právě pracuji v oblasti hlavy. Na tom je vidět ten úžasný zázrak, jak jsme propojení od hlavy až k patě.

Při terapii je důležitá vzájemná důvěra.Zdroj: Deník/Miloš Novák

A co cítíte vy?

Většinou se dějí věci už ve dveřích. Přijde sem například žena, která se pohybuje v začarovaném kruhu, dlouho se snaží otěhotnět, nejde to, neví, co dál. Přitom oba jsou zdraví. Vstoupí, já řeknu myšlenku, ona jí okamžitě zapadne na své místo. Uvědomí si, proč, co a jak… To jsou takové ty synchronicity, zdánlivé náhody, které ale náhodami nejsou. Poznám, že takový člověk je na terapii připravený. V průběhu celého sezení mne napadají věci, které tomu druhému dávají smysl a odkrývají mu podstatu celého problému. Ale musíme si navzájem důvěřovat, být uvolnění a v roli pozorovatele. Dá se říct, že vlastně po celou dobu terapie jsem v permanentní meditaci. A to je i pro mne přínosné.

Stane se i to, že někdo přijde, chce terapii, ale nikam hlouběji vás nepustí?

Ano, může se to stát. U kraniosakrální terapie je proto důležitý rozhovor. Tam opatrně zjišťuji, proč klient není uvolněný, jaké téma nemá zpracované, kde je blok. Takže se ladíme do něčeho lehčího. Mám otevřené srdce, jenom naslouchám, nejsem v roli soudce. Vím, že lidé kolikrát musí na sebe něco vyzradit, není to pro ně jednoduché. Tíží je to i několik let. Nemohu na ně působit tvrdě, jinak se mi neotevřou. Jsem jako ladička. S trpělivostí čekám, až budeme ve vzájemné harmonii. Zajímavé je, že někdy opravdu stačí jenom ten rozhovor (úsměv).

Pomoci druhým s jakýmikoliv těžkostmi se zabýváte už dlouhou dobu. Cesta k tomu byla ale trochu trnitá…

Na začátku byla migréna. Provázela ji neskutečná bolest hlavy, která mne vyřadila i na tři dny. Vyvrcholilo to po osmi letech symbolicky na Velikonoce, kdy jsem měla pocit, že umírám. Nezabíraly žádné léky, nic. Najednou, z ničeho nic přišlo uvědomění si toho, že vlastně smrt je jen další úroveň a další forma bytí. A že to, jak si mohu tvořit realitu, mohu si utvořit i to, jakým způsobem z toho života odejdu. Absolutně jsem se tomu odevzdala. Strach, který mne do té doby svazoval, byl najednou pryč. Přišlo totální smíření a přijetí.

Šichta u dopravce z Brodu: Stihneme se jen najíst a vyspat, říká řidič. Skončil

A bolesti zmizely?

Tak jednoduché to nebylo. Po určité době jsem vytušila, že migréna je moje učitelka. Uvědomila jsem si, že pokud chci pomáhat druhým, musím nejdřív pomoci sama sobě. Jinak budu neustále v energetickém dluhu. Absolvovala jsem různé kurzy, kde jsem si zvědomovala svou hranici. V současné době jsem stále na cestě k sobě, bolesti hlavy se vytrácejí a pokud se objeví, tak jako varovný signál přetížení.

Takže se už smrti nebojíte?

Toto téma mám již zpracované. V podstatě bych měla mít, abych dokázala jít do životního nadhledu. Bohužel je ale smrt tématem dnešní doby. Intenzivně cítím, jak jsme prostřednictvím podvědomého strachu ze smrti velmi manipulovatelní. Dokud smrt nezahrneme do života a nepřijmeme ji jako přirozený proces, budeme pořád ustupovat strachu. Já si tvořím svůj život s vírou, že život je zázrak, a když mu svou minulostí nestojíme v cestě, jsme schopni aktivovat samoléčebné procesy.

Pracujete hodně i s emocemi. Pomáháte například lidem pochopit, jak spolu souvisí jídlo a právě emoce. Proč si vás toto téma přitáhlo?

Protože se týkalo mě osobně. Po svém rozvodu a velkém pádu na dno jsem jako žena uvěřila, že se nikomu nelíbím. Začala jsem své tělo kontrolovat. Hodně jsem cvičila, ubírala si jídlo. Po třech dnech maximální kontroly nad jídlem i nad cvičením si tělo vzalo svůj dluh: nacpala jsem se do prasknutí. A v hlavě se mi usadila myšlenka: velké přejedení rovná se velké selhání. Jednoho dne jsem si uvědomila, že je něco špatně a takto to nejde. Hledala jsem odpovědi, pátrala po příčinách. Na svých vlastních zkušenostech jsem zjistila, že když jsem se přejedla, pokaždé to bylo propojené s určitou emocí. Například cukr má na emoční úrovni formu uvolnění. To, co jíme, se tedy odráží v tom, jak emočně život prožíváme a jak v něm fungujeme.

Jaké problémy u vás na terapii nejčastěji řešíte? Je to právě hubnutí?

Ano, ale to se často přehoupne do té hluboké práce s tělem. Myslím si, že jsme mu přestali důvěřovat. Tomu, že skrze nás mluví skutečnou pravdu. Myslím si, že pravda není vždy to, co jsme se naučili, ale je právě v tom těle. Proto nelze léčit jen fyzično například tak, že mu vypnu kontrolku nad vysokým tlakem, ale že mu chci porozumět. Proč ten vysoký tlak mám. A to je ta hloubka, to mne na tom baví.

Odmítlo nějaké tělo spolupracovat?

Kraniosakrální terapie je tak neskutečně jemná, že se mi to ještě nestalo, a jak jsem již zmínila, záleží na důvěře a uvolnění klienta. Tato technika není manipulativní, je respektující a každý si z terapie odnese vždy to, na co je právě připraven. A to se mi líbí.

Terapeutka Romana Hánělová pomáhá lidem najít životní rovnováhu.Zdroj: Deník/Miloš NovákKdo je Romana Hánělová

- působí v Havlíčkově Brodě jako poradkyně zdravého životního stylu a nutriční terapeutka
- původně pracovala jako zdravotní sestra
- v Praze studovala nutriční terapii
- dva roky studovala čínskou medicínu, zabývá se psychosomatikou
- vdaná, má dvě děti a jedno vnouče
- její energetický dobíječ – příroda a čtyřletý vnouček
- koníčky – vaření, kváskové pečení, kraniosakrální jóga, spontánní tanec
- oblíbená naučná kniha – Anatomie ducha od Caroline Myss
- oblíbený citát – Albert Einstein: „Existují dva způsoby, jak žít život. Ten první je myslet si, že nic není zázrak a ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak.“