Vyzkoušet doslova na vlastní kůži, jak se žije zrakově handicapovaným, si mohli havlíčkobrodští školáci v rámci speciálního zážitkového programu, který pro ně připravila Krajská knihovna Vysočiny v Havlíčkově Brodě a občanské sdružení Bezmezí z Brna.

„Nasaďte si masky a sáhněte si na nos," vyzvala na úvod lektorka Lenka Pláteníková překvapené žáky čtvrtého ročníku základní školy V Sadech. Jak se ukázalo, ani taková zdánlivá maličkost není bez zrakové koordinace nijak jednoduchá. V rámci hodinového programu si pak mohli školáci vyzkoušet, jak si nevidomý nalévá čaj do hrnku, jak se chodí se slepeckou holí, a nebo jak si nevidomý vybírá ráno barvu oblečení za pomoci speciálního přístroje Colorino.

Děti jsou citlivé,  nebojí  se zeptat

To vše za pomoci lektorky Emy Fenclové, která je nevidomá od narození.
„Občanské sdružení Bezmezí založila v Brně moje kamarádka,která mě oslovila a nabídla mi, zda se nechci seminářů osobně zúčastnit. Ze začátku jsem měla trochu trému," přiznala mladičká studentka sociální pedagogiky. Hovořit s dětmi otevřeně o tom, jaké to je být nevidomý, bylo prý i pro ni  v mnoha směrech zajímavé a poučné.

„Překvapilo mě, jak jsou děti citlivé a vnímavé, přestože jsou pokaždé jiné a někdy víc zlobí, někdy méně. Děti jsou upřímné a nebojí se zeptat třeba i na záležitost osobní hygieny. Tyto semináře mi hodně daly, umožnily mi kontakt s mnoha lidmi, což je pro mě jako studentku sociální pedagogiky velmi přínosné," konstatovala Ema.

Neotřelý zážitek to byl hlavně pro samotné školáky. „Moc se nám to líbilo. Dozvěděli jsme se hodně nových věcí. Například zajímavé bylo to, jak jsme chodili se slepeckou holí kolem zdi a museli jsme dávat pozor, abychom se nepřerazili," prozradila devítiletá Eliška, která prý se ještě v osobním životě s nevidomým nikdy nesetkala. Přesto se v připravené scénce role průvodkyně, která pomáhá nevidomé paní přejít přes ulici, zhostila bravurně.

Občanské sdružení Bezmezí založila Lenka Pláteníková . „Dlouho jsem pracovala se zrakově postiženými lidmi a uvědomila si, že u nás chybí organizace, která by umožňovala úzký kontakt postižených a zdravých. Nevidomí se učí, jak se pohybovat ve světě zdravých, ale nikdo neučí zdravé, jak se chovat k nevidomým," vysvětlila Pláteníková. Tak vznikl zážitkový seminář, který je určen nejen školním dětem. „Pořádáme semináře i pro studenty vysokých škol, například architekty. Vyzkoušet si na vlastní kůži jaké to je být nevidomým, je pro ně mnohdy nevšední zážitek. Už proto, že budou v budoucnu na základě pocitu z takového semináře projektovat svoje stavby, doufejme, nejen pro zdravé, ale i pro handicapované. Osobní zážitek je mnohdy mnohem přínosnější než suchopárné poučování," zdůraznila Pláteníková.