Každý poznal, když přijde Anna do svého zaměstnání. Na chodbě bylo slyšet smích a hlahol z rozhovorů, které vedla s každým, koho potkala. V kanceláři se neohřála, jednou se chystala na úřad, podruhé za starostou a potřetí zase na jiné jednání. Vždy s nezdolnou energií a připravená usilovně „bojovat" za nejlepší podmínky pro zaměstnance a klienty. Tak o ní mluví ještě dnes bývalí kolegové. Nechyběl jí ani smysl pro humor. V rámci tradiční Tříkrálové sbírky jí nečinilo potíže obléknout si kostým, načernit obličej a vydat se do ulic „na koledu.“

Anna Blažková v Oblastní charitě Havlíčkův Brod začínala jako dobrovolnice. Poté působila jako pracovnice i vedoucí azylového Charitního domova pro matky s dětmi a od roku 2001 stála v čele celé organizace. Za jejího působení Charita výrazně expandovala – z původních čtyř služeb jich dnes zaštituje osmnáct pro klienty v těžké životní situaci napříč všemi generacemi. Nutno podotknout, že po šestadvaceti letech existence organizace všechny služby fungují dodnes. Vedle toho se angažovala v havlíčkobrodské farnosti, je členkou hudebního uskupení Výbuch a miluje svou pětiletou dceru Aničku, s níž tráví každou volnou chvíli. Loni byla dokonce nominována do soutěže Žena regionu 2017.

Láska k charitě

„Vedla jsem tehdy Společenství mládeže, když mě oslovil Petr Kletečka a nabídl mi práci v Charitě. Pracovala jsem tenkrát ve výzkumném ústavu, ale přiznám se, že mě ta práce moc nebavila. Už tehdy jsem tíhla spíš k charitě,“ vzpomíná na svoje začátky Anna Blažková, kterou město Havlíčkův Brod za významný a dlouhodobý přínos v sociální oblasti a udělilo jí i Cenu města. Pokud má Anna Blažková přiznat, na co je nejvíc hrdá, tak je to podle jejího názoru práce pro azylové zařízení Charitní domov pro matky s dětmi, které v Brodě vzniklo v budově bývalého Kulturního střediska u kostela Nanebevzetí Panny Marie.

„Kdyby mi nepřišla nabídka, abych se stala ředitelkou, věnovala bych se naplno tomu azylovému zařízení, protože moje cílová skupina jsou děti. I když je pravda, že jsem se v začátcích hodně nabrečela. Nebyly zákony, o které bychom se mohli opřít, navíc v takové práci hned nevidíte za sebou úspěchy. Například muž chce vidět, že dům, který naplánoval, stojí, ale v sociální oblasti se dočkáte tak jednoho či dvou úspěchů do roka,“ říká Anna Blažková. Někdy to jsou úspěchy, nad kterými by se možná někdo jiný shovívavě usmál, ale v sociální oblasti je to poměrně významný krok.

„Jednou mi volala úřednice, která má ve městě na starost sociální oblast. Pochválila mě, že se mi podařilo jednu z našich klientek naučit konečně doma uklízet. Že u ní byla nedávno na sociálním šetření a s výsledkem byla moc spokojená. Pro mě to byl skutečný úspěch,“ vzpomíná Anna Blažková. Za svůj další úspěch považuje vybudování zařízení Petrklíč v Ledči nad Sázavu, které se stará o klienty s mentálním a kombinovaným postižením. „Když se stavba připravovala, šla jsem na mateřskou, takže jsem se účastnila až dokončování stavby, což byla poměrně náročné,“ upřesňuje Anna Blažková. Jak dodává ani moc nelituje toho, že funkci ředitelky Oblastní charity skončila. Člověk časem do práce zabředne a stane se z ní stereotyp. „Vrátím se k sociální práci v hospicové péči. Není to sice práce s dětmi, ale dává to životu smysl,“ říká Anna Blažková.

Zákon potřebuje změnu

Kdyby měla tu moc a mohla změnit sociální zákony, změnila by ten hlavní zákon, který sociální služby staví každý rok do patové sitauce. „Podle něho sociální práce zřejmě není důležitá a může ji dělat každý. Takže sociální služby rok co rok řeší, kde vzít peníze na činnost. Musejí žádat o finance, a do poslední chvíle nevědí, zda je dostanou. Takže můžete plánovat, co chcete, ale nevíte, zda se vám podaří plány uskutečnit, protože nebudou peníze. Já nemám problém s úřední kontrolou, ale sociální služby potřebují jistotu pevného rozpočtu, protože jinak mnohé z nich, hlavně ty menší, brzy skončí,“ vysvětluje Anna Blažková.

Jak zdůrazňuje, až 85 procent výdajů sociálních služeb putují do oblastí mezd. „Investice nejsou tak velké, ale v sociální práci se bez lidí neobejdete. Je to práce člověka s člověkem, kterou stroje nikdy nenahradí. Stát bohužel zapomíná, že sociální služby vychovávají další generace mladých lidí a jsou velmi potřebné, zvlášť v této době, kdy každý myslí výhradně na sebe,“ konstatuje Blažková.