Nemá potřebné vzdělání. Většinu života strávil v ústavu pro lidi s mentálním a tělesným postižením ve Zboží u Habrů. „Já tam musel být. Přišel jsem o rodiče. Sám bych se o sebe nepostaral. Skončil bych na ulici. Já neumím jednat s úřady. Spoustě věcí nerozumím. Nedokázal bych si zřídit ani účet u banky. Navíc mám problémy se sluchem,“ vypráví upřímně mladík, který na první dojem nepůsobí jako člověk, který by musel žít ve speciálním zařízení

. Miroslav je hovorný, aktivní, sdílný a přátelský až příliš. Takže pro chytrého podvodníka by byl sám bez pomoci druhých zřejmě ideální kořistí. Do kavárny se Miroslav dostal na návrh ředitele Josefa Procházky, který obyvatelům zařízení ve Zboží nabídl možnost pracovat jako pomocná síla v kavárně v Habrech. „V kavárně uklízím. Myji podlahu, starám se o stroj na espresso a čistím ho. Dovedu už sám připravit kávu a donést ji zákazníkovi na stůl, skoro jako číšník,“ pochlubí se hovorný mladík a dodává: „Jen se mi někdy stane, že si zapomenu vzít naslouchátko. Tak když na mě zákazník mluví, musím si dávat pozor a dívat se mu na pusu.“

Florbalový tým ze Světlé nad Sázavou.
Adrenalin i spousta zážitků: florbalistky ve Světlé slaví kulatiny

Že vystřídal několik zaměstnání, kde mohl s ohledem na svůj hendikep zůstat někdy jen krátkou dobu, bere jako životní zkušenost. „Jsem ještě mladý na to, abych jen bral invalidní důchod. Všude jsem se něco naučil. Třeba v motorestu se mi líbilo. Ale když z toho udělali kasíno, tak jsem tam už nemohl zůstat,“ vysvětluje. Ani v kavárně už dlouho nepobude. Většina obyvatel zařízení ve Zboží se stěhuje do Pávova u Jihlavy. Budou tam žít ve vlastních domácnostech s pomocí asistenta. „Budu bydlet sám a učit o sebe starat. Z Pávova do Habrů bych jezdit nemohl. Takže si budu hledat zas jinou práci. Třeba budu škrábat zeleninu někde v kuchyni. Umím pracovat s keramikou a dokonce vázat dušičkové věnce,“ nezdává se odvážný mladík.