Na neuvěřitelné cestě za dobrodružstvím je čekaly úžasné zážitky i řada úskalí. Spřátelili se s potomky Mayů, projeli hory i pouště, setkali se s přátelským přístupem i namířenou brokovnicí, uprostřed pouště jim odešly tlumiče a na severu amerického kontinentu jim občas noci zpestřovaly návštěvy medvědů. I když je daleké země okouzlily, láska k vlasti byla silnější, a tak se vrátili zpět do Česka a o své cestě chystají napínavou knihu. V říjnu se s nimi lidé mohou potkat také na besedě v Ledči nad Sázavou.

Jak vás vůbec napadlo, vydat se na takovou divokou cestu? Toužili jste po dobrodružství? 
O cestování a dobrodružných cestách jsme oba snili snad už od malička. S věkem rostla chuť, a tak jsme si postupně začali šetřit s tím, že uspořené peníze jednoho dne investujeme buď do bydlení, anebo do cestování. Nakonec padla volba na to cestování. Vzali jsme veškeré úspory a vyjeli do světa.

Neměli jste z takové cesty trochu strach? 
Respekt jsme měli, to ano, ale strach ne. Strach člověka jen svazuje. Kdybychom pociťovali strach, patrně bychom se na takovou dlouhou a namáhavou cestu nikdy nevydali.

Jak dlouho jste se připravovali na cestu?
Na podzim roku 2015 padlo rozhodnutí vyrazit. Od té chvíle trvalo ještě půl roku, než jsme konečně mohli nasednout do sedla naší Brambory a skutečně odjet. Kromě plánování trasy přípravy na cestu zahrnovaly především nachystání samotné motorky tak, aby nás i s bagáží unesla a aby bez úhony dojela co nejdál (zvětšovali jsme nádrž, měnili spojku, vyztužovali podsedlový rám..). Nejdelší částí celé přípravy byl očkovací proces. Podstoupili jsme řadu očkování, od žluté zimnice, přes vzteklinu až po břišní tyfus a pár dalších, přičemž některé z těch vakcín se skládají třeba i ze tří jednotlivých injekcí a rozestup mezi jednotlivými očkováními musí být minimálně týden, někdy i víc. Celý očkovací proces tak zabral několik měsíců. Asi nejjednodušší částí bylo kupodivu zařizování víz, na naší cestu jsme potřebovali jen troje, jmenovitě do Kazachstánu, Ruska a Mongolska, zbytek zemí na trase mělo v té době s Českou republikou uzavřený bezvízový styk.

Hrad Lipnice.
Středověk na vlastní kůži mohou lidé zažít o víkendu v Lipnici

Jak na to reagovali vaši blízcí, neodrazovali vás?
Většina našich blízkých nás od samého počátku plně podporovala, našlo se však i pár pochybovačů. Ačkoli i to podceňování může někdy být ku prospěchu. Když vám někdo těsně před odjezdem řekne, že do 14 dnů budete zpátky doma, člověka to kupodivu celkem i nakopne. Zároveň máme v našem okolí pár strašpytlů. Od nich jsme slýchali strašidelné historky o medvědech na Aljašce, narkotrafikantech v Mexiku, mafii v Rusku nebo třeba tarantulích ve Střední Americe. Člověk si musí všech těchto potenciálních hrozeb být vědom, ovšem nesmí se tím nechat unést, jinak by nikdy nevystrčil paty z domu.

Co jste si s sebou vzali? Jaké jsou vůbec hmotnostní možnosti na takové motorce?
Z fotografií se spoustě lidem zdá, že jsme si toho vezli strašně moc, ovšem opak je pravdou, když uvážíte fakt, že jsme jeli ve dvou na jedné motorce a na cestě strávili rok a půl v kuse. K dispozici jsme měli tři kufry a dva nepromokavé vaky, celkem asi 350 litrů místa. Největší část naší výbavy tvořila fototechnika (vezli jsme si dva foťáky, jednu outdoorovou kamerku a hlavně neskladný dron, který zabral více než polovinu zadního kufru, plus nabíječky a notebook pro psaní článků), a pak nářadí a pár náhradních dílů pro Bramboru. To se nám vyplatilo, motorka totiž za celou dobu naší cesty nenavštívila servis, veškeré opravy jsme řešili sami na koleně, a dost díky tomu ušetřili. Dále jsme si vezli základní kempingové vybavení jako stan, spacáky a karimatky, vařič a ešus. Na osobní potřeby a oblečení tím pádem už moc místa nezbylo. Naše odění se muselo vejít do jednoho společného vaku, a tak jsme si skutečně vezli jen to nejnutnější a tyhle kousky nosili až do úplného roztrhání. Plně naložená motorka bez benzínu v nádrži vážila přes 500 kg. S našimi maličkostmi v sedle a plnou nádrží k tomu se dostáváme na ještě mnohem vyšší číslo.

Jaké nejnapínavější zážitky vás potkaly? Co bylo nejhorší?

Těch napínavých zážitků bylo nespočet, a kdybychom je chtěli byť jen vyjmenovat, tak tu budeme až do zítřka. Takže jen tak namátkou můžeme zmínit například kempování v Kanadě a na Aljašce, kde napínavá byla téměř každá noc. Kempování v těchto končinách je něco úplně jiného, než když si člověk vyjede na prodloužený víkend na Mácháč. V dobu, kdy jsme se na severu amerického kontinentu pohybovali, už se blížila zima a medvědi se stahovali z hor dolů do údolí, aby se tam „dožrali“ před tím, než ulehnou k zimnímu spánku. Prakticky nebylo dne, kdybychom po cestě nepotkali medvěda. Když si pak s tímhle vědomím jdete v noci ustlat do lesa, uleháte s obavou, zda vás v noci nějaký ten méďa nepřijde navštívit. A taky že několikrát přišel. Vůbec nejhorší zážitek si však odvážíme z Kolumbie, kde v přístavním městě Cartagena Fandovi recepční v hotelu mířil brokovnicí mezi oči. V tu chvíli se člověk skutečně bojí o svou existenci a uvědomí si, jak je ten náš život křehký…

Ilustrační foto.
Děvčátko z babyboxu se jmenuje Veronika, po dceři tiskové mluvčí

Jaká místa jste procestovali? Které si vás nejvíce získalo?
Projeli jsme celkem 29 zemí v rámci Evropy, Asie a Ameriky, navštívili jsme mimo jiné místa jako Mongolsko, Sibiř či Patagonii. Projeli jsme hory i pouště, navštívili pralesy, koupali se v Karibiku. Na vlastní oči jsme spatřili mayské pyramidy, dokonce jsme se spřátelili s potomky samotných Mayů… Seznam by mohl pokračovat dál a dál, za ten rok a půl na cestách toho bylo vážně moc. Nicméně odpovědět na tak jednoduchou otázku, jako kde se nám nejvíc líbilo, je vskutku nemožné. Každá země je něčím specifická a má své osobité kouzlo. Nelze například srovnávat středoasijský Kazachstán se zemí, jako je třeba Brazílie. Bylo by to jako házet hrušky a jablka do jednoho pytle. V některých zemích si nás získala nespoutaná příroda, jinde výtečné jídlo, v další zemi byli milí obyvatelé a jinde zase měli pěkně zachovalé památky. Všude bylo něco. Největším překvapením pro nás však byly země jako Paraguay či Uruguay, které jsme původně ani neměli v plánu navštívit, tudíž jsme o nich vůbec nic nevěděli, a tím pádem si v hlavě nenosili žádné předsudky ani očekávání. O to víc nás pak tyto málo známé země mohly nadchnout a ohromit.

Neměli jste někdy chuť to zabalit?
Moje největší krize přišla ve Střední Americe. Tou dobou už jsme byli rok na cestě, rok už jsme se neviděli s rodinou ani přáteli, do toho šílená vedra a vlhkost jako v pračce, byrokracie, úplatky, neskutečné množství odpadků všude, kam se člověk podívá. Navíc některé země Střední Ameriky, jmenovitě třeba Honduras, jsou známy pro svou vysokou míru kriminality, takže člověk musí být neustále ve střehu, aby se do něčeho nepřimotal. Tam jsem si tenkrát řekla, proč já tohle vlastně dělám, co si to dokazuji a zda to mám vůbec zapotřebí. Kdybyste mi tenkrát dali do ruky letenku do Evropy, neváhala bych a letěla domů. Naštěstí se mi s Fandovou pomocí podařilo tuhle velkou krizi překonat a jakmile jsme se dostali na území Jižní Ameriky, deprese byla ta tam a cestu jsem si začala znovu plně užívat. Co se Fandy týče, ten nezaváhal snad ani jedinkrát a cestu si užíval od začátku až do konce.

Co všechno taková Brambora vydrží - nezradila vás někdy?
Když vezmete v potaz, jak hodně přetížená byla, a že jsme ji využívali prakticky denně 560 dní v kuse, pak musím říct, že je ta naše Brambora vskutku odolný stroj. Každopádně velký podíl na tom má Fanda, který motorky miluje a Bramboře věnoval před výjezdem a pak i během cesty pořádný servis. Každopádně i přesto samozřejmě cestou spoustu věcí odešlo. Tak třeba nám uprostřed pouště v Mongolsku vytekly tlumiče a my jsme museli offroadem ujet dalších asi 1 000 kilometrů, než jsme se dostali na asfalt. Opravit tlumiče anebo na místě koupit nové, je v Mongolsku prakticky nemožná věc, nechat si je poslat z Evropy každý přepravce odmítal, takže nakonec jsme na rozbitých tlumičích jeli až do Ruska. Cestou se rozbily i další součástky, tak například v Arizoně přestal fungovat startér, v Montaně odešlo zadní ložisko, občas jsme píchli, a tak podobně… Takové věci však k dlouhodobému cestování na dvou kolech zkrátka neodmyslitelně patří.

Když jste toho tolik procestovali, neměli jste chuť odstěhovat se do nějaké jiné země? Jaký máte vztah k Čechám?
Přiznávám, že v Kanadě jsme trochu zaječí úmysly měli. Je to úžasná země s milými lidmi a vysokou životní úrovní. Při cestách touto zemí jsme se spřátelili se spoustou místních obyvatel, přičemž někteří z nich nás dokonce nabádali k tomu, abychom se do Kanady odstěhovali natrvalo, že nám v začátcích pomohou s bydlením a sháněním práce. Po návratu z cest dostal Fanda několik dalších nabídek práce v zahraničí, lákali ho například do Holandska či Thajska, nakonec však zvítězila láska k naší vlasti. Usídlili jsme se v Podkrkonoší v malé vesničce, odkud Fanda původně pochází, a je nám tady dobře. Co se našeho vztahu k Česku týče, vždycky jsme to tu měli rádi, ale teprve dlouhé odloučení a možnost srovnání s životem v jiných částech světa nám otevřely oči úplně. Spousta naštvaných Čechů to nerada slyší, ale věřte, že se tady u nás v porovnání s jinými státy světa máme sakra dobře.

Měli jste po návratu potřebu si od sebe zase na chvilku odpočinout nebo jste sehraná dvojka?
Snad každého zajímá, zda jsme během cesty zažili ponorku. Světe div se, nic takového se nekonalo a mám pocit, že cesta náš vztah jen utužila. Od čeho jsem si však osobně po návratu potřebovala odpočinout, byli všichni ostatní lidi. Každý den na cestě jsme potkávali nové a nové přátelé, což je sice fajn, ovšem všeho moc škodí a časem i tahle veskrze pozitivní věc může člověka vyčerpávat. A tak jsem se po návratu domů na více než měsíc odpoutala od okolního světa a jen odpočívala.

Pořádáte o svých cestách nějaké besedy? Co plánujete dál?
Besedy pořádáme, od ledna letošního roku už jsme podnikli téměř 20 přednášek po celé republice od Plzně až po Ostravu. Vysočina nám bohužel zatím uniká, ovšem to se od podzimu změní. Už teď můžeme prozradit, že 5. 10. se objevíme v mé rodné Ledči nad Sázavou, v jednání jsou pak i další místa na Vysočině. Přes letní prázdniny si dáváme přednáškovou pauzu, kterou hodláme využít k psaní knihy. Když půjde vše hladce, měla by se knížka ještě před Vánoci objevit na pultech. Do té doby si o zážitcích z naší cesty mohou lidé počíst na našem blogu www.wayaway.cz

Nová prohlídková trasa na hradě Roštejn.
Vysočina táhne, turistů přijíždí stále více