Před privatizací skupině firem spřízněných s Viktorem Koženým šlo o jednu z největších námořních flotil vnitrozemského státu na světě. Domovským přístavem byla Praha. „Lodě ji přitom za celý svůj život ani neviděly,“ dodává dvaapadesátiletý muž.

Flotila čítala čtrnáct obchodních lodí, které převážely suroviny po celém světě. Největší loď – Vítkovice – byla 250 metrů dlouhá, 50 metrů široká a ponor měla jedenáct metrů. „Pozřela až padesát tisíc tun nákladu a převážela rudu, obilí a jiný hromadný náklad,“ pokračuje Švanda.

Vítkovice nebyla jediná loď, na které pracoval. „Taky jsem byl na Sitně, Lipnu, Oravě, Třinci a dalších,“ vyjmenovává námořník lodě, na jejichž palubách pracoval.

V osmdesátých letech začínal Václav Švanda jako lodník. „Měl jsem na starost různé úklidy na palubě, ošetřování lodi, nátěry nebo třeba oklepávání rzi,“ popisuje Švanda povinosti lodníka. Postupně si ale zvýšil kvalifikaci až na námořníka první třídy, který je u kormidla.

Na palubách obchodních lodí navštívil spoustu exotických zemí, jako jsou Sýrie, Brazílie, Alžír, Indie nebo Egypt. „V Brazílii jsem byl několikrát s Třincem pro železnou rudu. Dokonce jsme tam v únoru zastihli karnevaly hned ve třech městech,“ vzpomíná muž, který léta brázdil moře.

Kromě zážitků si ze zámořských cest přivezl i řadu suvenýrů. Na zdi jídelny visí žraločí čelist, pod ní zuby z rejnoka a vedle se pne kůže z kobry. V jednom přístavu si kamarádi dokonce koupili opici a schovávali ji v kajutě. „Na lodi totiž nesměla být žádná zvířata a nesmělo se ani pískat. Pískáním člověk přivolal pomoc, když se něco stalo,“ vysvětluje mořeplavec.

Václav Švanda se dnes živí jako truhlář. „Když u nás povolili soukromé podnikání, tak jsem s prací na lodi skončil,“ říká s tím, že moře už ho neláká. „Od té doby, co nepracuji na lodi, jsem u moře nebyl a ani to neplánuji, asi bych to měl spojené spíš s prací než s odpočinkem,“ směje se exnámořník Václav Švanda.

Vendula Jaitnerová