Písemný záznam učitele Josefa Váši přinášíme v plném znění a bez úprav (mezititulek – Deník).

Informace o průběhu odboje v Hněvkovicích v květnu 1945

Protože v prostoru naší obce nemáme větších lesů, nemohli jsme se do žádné akce odvážiti. Znamenalo by to zničení lidí a obce. O činnosti Karla Pulce jsem věděl a schvaloval jsem ji! Jako lesní zaměstnanec mohl snadněji pracovati nepozorován se svými lesními zaměstnanci. Pravidelně k nám docházel a slíbil jsem mu, že kdybych o jeho činnosti něco zaslechl, že ho budu ihned varovat.

Byli jsme u nás připraveni a čekali jsme jen na vhodnou příležitost, kdy začít. Ta se nám naskytla 5. 5., kdy pražský rozhlas volal venkov o pomoc. Zabrániti Němcům v pochodu na Prahu, kterou chtěli tito černí vrazi ještě v poslední chvilce vypáliti a zničiti.

Ihned jsme vytvořili „Bojovou jednotku" v síle 60 odvážných občanů, většinou vojáků. Program činnosti byl: Odzbrojovati všechny německé zběhy, kteří valem utíkali „zum Moldau". Ihned večer jsme zjistili, že v Habrovčicích jest 16 po zuby ozbrojených „hrdinů".

ypravili jsme se na ně. Ozbrojení zatím jen loveckými puškami jsme okny mířili do světnice na zběhy. Jeden člen byl v síni u vypínače, aby nemohli zhasnouti světlo. Učitel Talafant – z pohraničí – který ovládal němčinu, v hasičské uniformě vešel do světnice a vyzval „hrdiny", aby nám dali zbraně i střelivo. Chtěli se brániti, ale když uviděli, že v každém okně jsou na ně namířeny pušky, dali nám vše. To byla naše první výzbroj. Další důležité poznání, že ti, kteří dovedli stříleti bezbranné lidi do týla i do čela, se nedovedli postaviti 60 civilistům ozbrojeným jen loveckými puškami. Docela zbaběle se vzdávali a prosili o slitování. Poznali jsme tedy ty největší zbabělce…

Druhý den ráno jsme se sešli ve škole, abychom se seznámili se získanými zbraněmi. Učení však netrvalo dlouho. Přiběhla manželka a oznamovala nám, že ke Královicům – tedy směrem na Prahu – jede nákladní auto, plné ozbrojených Němců.

Již nezamířil

Věděli jsme, že neprojedou, neboť u Chotěměřic byl veliký zásek. Silnice byla úplně zatarasena. Nečekali jsme a co nejrychleji zaujali palebné postavení v lese z obou stran silnice na Ledeč. Přes silnici položili veliký smrk. Před ním přecházel opět v hasičské uniformě učitel Talafant – parlamentář. A již přijíždělo vracející se auto. Zvolnilo a blížilo se k překážce. Když je parlamentář vyzval, aby nám dali zbraně, že budou mít volný průchod, povstal přitloustlý důstojník a připravoval pistoli ke střelbě. Stačil však jen pozvednouti s ní ruku, ale již nezamířil. Náš samopal ukončil jeho bídný život celou sérií střel od ramene až k druhému rameni. Přes postranici auta padl na silnici. Všichni ostatní „vrazi" skákali a jako praví „hrdinové" se dali na útěk. Přitom také vystřelili. Poznali, co naši hoši dovedou. Druhý padl ihned vedle auta do příkopa a ostatní, všechny raněné jsme dohonili u Hněvkovic. Ochotně nám vydali zbraně i munici. Šofér auta křičel „Partyzáni, nestřílejte, já jsem Čech. Němci mě sebrali i s autem". Protože byl raněn do lýtka, poslali jsme ho do Ledče, kde se dal ošetřiti.

Ostatní „hrdiny" jsme dohonili až u myslivny a všechny jsme je poslali do Kralovic, kde je uvěznili ve věznici soudu.

Nyní jsme byli vyzbrojeni dostatečně. Proto jsme se rozhodli, že budeme prohledávati lesy a odzbrojovat zběhy, kteří by mohli jíti na naši Prahu.

Další den jsme našli na Kamýku ukrytého tetovaného vojína. Na ruce měl dvoje hodinky – jistě ukradené – a balík cigaret. Dával je našim hochům. Za zády jsme uslyšeli silný hlas: „Davaj lepší, ty špatné!" Za námi stál jeden ze sovětských policistů, kteří zatím přišli do myslivny. Němčík sáhl do kapsy pro pouzdro na cigarety, ale to se mu stalo osudné. Uslyšeli jsme: „Ty kurva, ty sviňa, ty byl u nás, ty vraždit moji mať a pálil naši zem. Partyzán, zastřel ho, to vrah!" Na pouzdru byl obrázek a vojín poznal, že je od nich. Když jsme se neměli ke střílení, svým samopalem ho rozstřílel, že na zemi zbyla hromádka krvavých hadrů. Zdálo se nám to kruté, ale když jsme se dozvěděli, co Němci páchali v Rusku, pochopili jsme, že to byla jen malá spravedlivá odplata. Pak políbil pouzdro a vzal si ho.

Spojili jsme se s kralovickými partyzány, které vedl zkušený vojín Kačmárek, který zběhl od Němců. Z Ledče nám hlásili, že na Kralovice jedou tři selské vozy plné zbraní a munice. Obsadili jsme silnici u Chotěměřic. Parlamentáře nám dělal „četník" z Ledče. Od Hněvkovic se pomalu blížily vozy tažené koňmi.

Parlamentář s německou stráží dlouho vyjednával, ukazoval, že neprojedou, nedají-li nám zbraně. Vyšli 2 němečtí důstojníci a parlamentář volal: „Pojďte si pro zbraně!" Když jsme – Hněvkovičtí – dostatečně zásobili, navrhl sám Němec: „My vám to vezmeme do Kralovic!" Kralovičtí přijali. Nyní jsme měli všechny zbraně, granáty, osvětlovací pistole. Byli jsme dokonale vyzbrojeni.

Procházeli jsme lesy a volali po německu: „Všichni němečtí vojáci ven z houští, k nám, my budeme střílet!" Prostřelovali jsme houštiny samopaly. Houfy „hrdinů" se zdviženýma rukama vycházely z úkrytů a ochotně nám vydávaly zbraně i munici. Shromažďovali jsme je ve škole a odváděli do Ledče i do H. Brodu. Byly to stovky ozbrojenců, nyní odzbrojených.

Jací byli ruští vojíni hrdinové, jsme poznali dne 9. 5. Před můj dům přijelo obrněné auto a motocykl. Přišlo k nám 5 Rudoarmějců, jeden sluha a zdravotní sestra. Uvítali jsme je koňakem slovy: „Ať žije maršál Stalin a hrdinní Rudoarmějci!" Kapitán mě však opravil: „To tak nemáš říkat! Ať žije Beneš, Češi, Stalin a Rudoarmějci. Stalin má Čechy a Beneše rád a my taky!" Pak přinesl vodku a připíjeli jsme si jejich vodkou. Když se umyli, uviděl velitel pianino, mladé ženy, žádal, aby si mohli zatancovati. Sedl k pianinu a hrál. Přišla však sestra. Něco mu povídala, a když ji neposlechl, rozepjala mu blůzu, svlékla ji. Košile byla od krve. Důstojník měl prostřelené rameno, neošetřené, a tak vesele hrál. Sestra mu ho ošetřila a bylo veselo. Všem se nám to líbilo, jací to byli hrdinové!

Svoji činnost nepokládáme za nějaké hrdinské činy. Snažili jsme se jen odebrati zbraně „nadlidem", aby jimi již nemohli vražditi. Možná, že někteří by ještě zabíjeli v Praze, nebo po cestě, a těm  jsme v tom běsnění zabránili. I to málo nám stačilo, abychom byli spokojeni.
Z nás nebyl nikdo raněn, protože Němci dovedli jen zvedat ruce, nebo zbaběle utíkat.

Zajatci byli odváděni do Ledče a odtud do H. Brodu. Po lesích jsme jich našli aspoň 500. Všichni pochodovali na H. Brod.

Jako účastník těchto událostí zapsal Josef Váša, učitel.