Do nemocnice dorážíme v pátek 15. října krátce před polednem. „Co potřebujete?“, ptá se ochotně paní na informacích. Po nahlédnutí do doporučení nám sděluje, že musíme na internu. V celkem příjemném prostředí čekárny tam už sedí či postává několik málo pacientů. Mezi nimi i dvě starší ženy pohybující se pomocí chodítek na kolečkách.

Několik informačních cedulí na dveřích ordinace hlásá, že je zakázáno klepat na dveře, pacient musí vyčkat na sestru a pořadí pacientů určuje lékař. Ordinace má celkem tři vchody. Pohled na sedadla v čekárně připomíná, že žijeme v době covidové. Na každé druhé je páskou přilepena cedule „nesedat“. Protože jsme příbuzní a seděli jsme vedle sebe i v autě, sedáme si vedle sebe i v čekárně interny.

Čekáme na sestru. Tchánovi asi po patnácti minutách říkám, že si zajedu do města. Mám v plánu navštívit Podzimní knižní veletrh, který ve městě zrovna začíná. Na veletrhu potkávám Jiřího Kajínka, prohlédnu si několik stánků a prohodím pár slov s knihkupcem, který má v nabídce i dvě krabice starých vinylů. Za velkou desku Shalom chce devět stovek. „Pane, to je rarita,“ prohodí zkušeně.

Sedíme a čekáme

Vytáčím číslo tchána a ptám se, kdy bude hotov. „Posílají mě na ultrazvuk,“ povídá do telefonu. Domlouváme se, že si ve městě ještě něco zařídím a přijedu za ním do nemocnice. Může být tak kolem jedné odpoledne.

Parkuji poblíž očkovacího centra. Hlavním vchodem do nemocnice znovu vcházím kolem druhé hodiny. Tchán sedí na tomtéž místě. Sedíme a čekáme. Občas prohodíme pár slov, a především pozorujeme dění kolem. Čas plyne. Před vchodem prakticky v pravidelném rytmu zastavují sanitky rychlé záchranné služby a přivážejí nové pacienty s různými zdravotními problémy. Všichni končí v útrobách interní ambulance. Čekání na vyšetření běžných pacientů v čekárně se protahuje s každým novým akutním případem. Samozřejmě mají přednost.

Starší paní s chodítkem se pravidelně snaží udržovat v kondici procházkou po vestibulu nemocnice. „Promiňte, ale čekám tu čtyři hodiny a už to nemůžu vydržet,“ obrací se pacientka v letech na paní za sklem informačního koutku. „Za to já nemůžu, to musíte na sestru,“ reaguje paní na informacích bez empatie či nabídky pomoci. Paní poslušně pomocí chodítka zamíří na své místo a usedá vedle cedule „nesedat“.

Musíte do Jihlavy

Kolem třetí odpoledne, kdy po celou dobu plyne fádní nemocniční život, přichází hlavním vchodem rodiče s dítětem v náručí. Dožadují se ošetření dítěte, které trpí bolestí ucha. „Tady vás nikdo neošetří, musíte do Jihlavy. Pohotovost ORL už tu není deset let,“ reaguje paní na informacích. Otec utrousí pár nevrlých slov. „Posíláte nás od čerta k ďáblu,“ prohodí muž.

Čas plyne. A tchán marně čeká na vyvolání svého jména. Mezitím paní na informacích opakovaně několika lidem poradí, po jaké barvě čáry kam mají jít, a že nejprve musí zaplatit poplatek devadesát korun.

Menší zmatek nastává, když sestry z jiných oddělení shánějí postaršího pána. Nacházejí ho sedět poblíž východu z nemocnice. „Kampak jste nám chtěl odejít pane?“ spustí na něho sestry, berou ho pod křídlo a pomáhají mu s taškou.

S tchánem na sebe pohlédneme. Chudáka pána, který chce utéct z nemocnice, trochu chápeme.

Pacient o několik sedadel dál se tomu zasměje a prohodí větu o hroutícím se zdravotnictví. I on začíná být evidentně nervózní z dlouhého čekání. Situaci řeší s někým po telefonu. Už se mu nechce dál čekat a rozmýšlí se, že odejde.

Jedna lékařka a jedna sestra

Záchranka přiváží dalšího pacienta. Opět končí na interní ambulanci. Kolikátý už? Sedmý, osmý? O vše se stará jedna lékařka a jedna sestra. „Je to rarita, nebo realita?“, vzpomněl jsem si na prodejce vinylů. Chtělo by to posily, říkáme si s tchánem. Je pět hodin odpoledne. Venku se začíná stmívat. Slunce, které během dne prosvítalo proskleným vestibulem nemocnice, už dávno zašlo za mraky. Atmosféra v čekárně houstne. Aspoň, že ty dvě paní s chodítky přišly na řadu. Netrpělivý pacient, který řešil dilema, zda odejít, či zůstat, se vrtí na židli. Za chvíli ho vidíme u východu. Už se nevrátil. Po dvaceti minutách volá sestra jeho jméno. „Ale ten pán už odešel, nevydržel dlouhé čekání,“ informujeme sestru. „Ale my to nijak neurychlíme,“ rozhazuje překvapená sestra rukama.

K informacím se přižene matka s otcem, který drží v náručí malého chlapce. „Bolí ho ucho,“ oznamuje matka. „Bohužel, musíte do Jihlavy,“ zní odpověď.

Ve čtvrt na šest zavolají tchánovo jméno. Ten chvíli netečně sedí. Zareaguje až se zpožděním. Po pár minutách z ordinace zase vychází. „Vzali mi tři ampule krve. Musím počkat na rozbor. Podle toho mi pak nasadí léky,“ popisuje tchán s tím, že pravděpodobná diagnóza zní zánět žil. Nechápeme, proč mu krev nezvali už při první návštěvě ordinace před několika hodinami.

Mám tady špatnou paní

Venku je tma. Přehoupla se šestá hodina. U vchodu zastavuje osobní auto. Z něj se vypotácí žena s křečemi v břišní oblasti. Podpírají ji dva příbuzní. Mladá dívka navíc v ruce nese kýbl. „Mám tady špatnou paní,“ prohodí rutině do sluchátka paní na informacích. Současně s tím z ordinace vybíhá sestra a pomáhá pacientce s bolestmi dovnitř. Je nám jasné, že tchán jen tak na řadu nepřijde.

Po půl sedmé večer se konečně dostáváme ke slovu. V ordinaci je tchán přesně devět minut. Z nemocnice vycházíme před sedmou, tedy po bezmála sedmi hodinách. Tchán byl za celou tu dobu na ultrazvuku a na základě rozborů krve si odnáší recept na antibiotika. Jednu tabletku dostal v ordinaci, protože v Brodě už žádná lékárna otevřeno nemá.

V čekárně stále zůstává jedna žena. Jak dlouho tam musí čekat ona, se už nedozvíme.