Za svoji učitelskou kariéru vychoval mnoho úspěšných muzikantů, více než dvě desítky z nich se hudbě věnují na profesionální úrovni.
Ani s osmi křížky na zádech neztrácí „nestor brodské dechovky“, jehož jméno vyslovují dodnes jeho žáci s patřičnou úctou, svůj celoživotní humor a optimismus. Přesto, že se s ním život rozhodně nemazlil.

„Narodil jsem se 14. 3. 1932 . Podle mé matky jsem vážil přes pět kilo, tedy pěkný cvalík,“ zahajuje Otto Bauer exkurzi po svém lidském i muzikantském osudu. Jak vzpomíná, matka byla pradlena a otec šofér taxíků. Otto Bauer vyrůstal s bratrem, který byl o 10 let starší, ve velmi skromných podmínkách.

Na heligonku v hospodě

„Často jsme se stěhovali, protože nebylo na nájem. V roce 1938 jsem začal navštěvovat Obecnou školu a po příchodu Němců jsme do školy chodili velmi sporadicky, kvůli náletům a protože školy byly často obsazeny vojskem,“ vysvětluje Bauer a vzpomíná, jak již v pěti a půl roce začal „ vrzat“ na    heligonku. Tehdy ho otec brával do hospody  U Slunce, bývalého formanského hostince, kde učitelem malého Otty byl starý Brůna, chudák a žebrák. Od něho se budoucí muzikant naučil několik jednoduchých písniček a taťka si dal rum.

„V roce 1941 mně matka sehnala učitele na housle, vysloužilého vojenského muzikanta Rezka. V této výuce jsem pokračoval do roku 1944, kde mě krátce učil major německé armády, člen berlínské filharmonie, protože matka v té době prala pro 200 vojáků  z lazaretu, kde on byl velitelem,“ vzpomíná Otto Bauer na svoji další hudební výchovu. Když v roce 1945 skončila válka, věnoval se tehdy už třináctiletý Otto muzice dál, nakonec složil přijímací zkoušku na VHŠ – vojenskou hudební školu, kde za  podpory bratra studium úspěšně ukončil.

Jelikož vojenská škola  škola byla zdarma, na rozdíl od konzervatoře, sloužil Otto Bauer v uniformě plných šest let, ale vzhledem k tomu, že byl sólista, už v necelých osmnácti to dotáhl až na četaře. Z vojny odešel v roce 1953 v červnu, kdy v ten den byla měnová reforma. „Bratr mě zabezpečil oblečení a pomohl mi sehnat zaměstnání u tehdejších Restaurací a jídelen (RaJ), protože orchestry byly obsazené. V roce 1954 jsem založil svoji kapelu, která mi vydržela celých 9 roků. V roce 1955 jsem prožil těžký úraz hlavy, a ochrnul na levou ruku, a bylo po houslích,“ konstatuje známý havlíčkobrodský muzikant, ale nezapomene zdůraznit, že našel vzácnou dívku, se kterou se v roce 1956 oženil ,a začaly jiné starosti.

„Nebylo kde bydlet, a matka nám také moc nepřála, přihlásili jsme se do bytového družstva a nakonec jsme bydleli již ve svém. Během manželství jsme přišli o 3 děti (hned po porodu) a nakonec se nám narodila dcera,“ popisuje Otto Bauer otevřeně další momenty svého nelehkého života. Ti, kteří ho skutečně dobře znají, vědí, že i přes nelehký život nikdy nepatřil k lidem, kteří by nad sebou vzlykali a stěžovali si na potkání.

Člověk s osobitým humorem

V roce 1960 Otto Bauer vykonal konkursní řízení do hudební školy, kde setrval 36 roků a vyučoval hru na dechové nástroje. Vychoval mnoho úspěšných hráčů, z nichž 21 jeho bývalých žáků se věnuje hudbě na profesionální úrovni. Od roku 1970 se stal vedoucím smutečního kvarteta v Havlíčkově Brodě v obřadní síni, kde hraje dosud, přestože hudební školu jako důchodce opustil, muziky se nevzdal.

„Různá veselá extempore během mé muzikantské činnosti se však musí vyprávět s náležitou mimikou a přednesem,“ nezapomene Otto Bauer zdůraznit s osobitou nadsázkou a humorem.

Vyrovnat se musel i s velkou ztrátou, což bylo úmrtí pro něho tak drahé manželky. Od té doby, jak tvrdí, se necítí ve své kůži, i když se o mne v těžkých chvílích stará dcera Ottka. „Protože člověk nikdy neví, jak dopadne, vše ,co po mně zbude, nechť  se užije k radosti své rodiny,“ zdůrazňuje „nestor havlíčkobrodské  dechovky.