Na dětské olympiádě jste byla vlajkonoškou Prahy. Už jste někdy olympijskou vlajkonoškou byla?
„Ne, nikdy jsem neměla to štěstí, abych na olympiádě nesla vlajku. Po zahájení mě vždy čekaly závody, takže jsem si to nemohla dovolit, i když jsem nabídku měla. Jsem ráda, že jsem tuto možnost měla tady v Brodě. Je to krásná akce.
Jak vnímáte zimní olympijské hry dětí a mládeže?
Je to především motivace pro ty mladé, aby si jednou vybojovali nominaci na tu velkou skutečnou olympiádu.
Ptali se vás mladí účastníci na něco?
Mám pocit, že byli trochu nervózní, ale ptali se spíše na zajímavosti z mého života, než by zjišťovali nějaké informace a podrobnosti k závodům, které je tady čekají.
Jak se vám líbil úvodní ceremoniál, respektive celé zahájení her?
Mně se vůbec líbí tady v místě konání. Ceremoniál byl strašně hezký. Pro ty děti je už velkým zážitkem vůbec zde být.
Na Vysočinu jste jezdila hlavně do Nového Města. Znáte také Havlíčkův Brod?
Spíše jsem jím jen projížděla.
Vzpomínáte na dobu, kdy jste v Novém Městě závodila?
Jezdím tam vzpomínat v rámci svých pracovních povinností dost často. Minulý týden jsem tam byla na světovém poháru v běhu na lyžích. Jezdím tam také v létě na velké cyklistické závody, nebo na světový pohár horských kol. Pro mě je to úžasná aréna a krásné město. A musím říci, že z dob, kdy se mi tam povedlo dvakrát vyhrát, se toho hodně změnilo, ale duch zůstává pořád stejný.
Co byste poradila dětem, začínajícím lyžařům, běžkařům a mladým sportovcům vůbec?
Jednak, aby si tu akci užili. Potom, aby bojovali ze všech sil. Kolikrát se může stát, že ti co nebudou úspěšní teď, mohou být úspěšní za pár let. Tedy nesmějí se vzdávat. Pro mě je důležité, že ta děcka tam nechají všechny své síly. Jestli to v danou chvíli je vítězství, nebo porážka, je vlastně jedno. Těm nejúspěšnějším přeji, abychom se za pár let potkali na skutečné a velké olympiádě.
Olympiáda v Soči se blíží. Jak vidíte šance našeho lyžování?
Šance je vždycky. Na startu mají všichni nulu. Jsem přesvědčená, že medaile z olympiády přivezeme. Nikdy nejsem přehnaný optimista, protože vím, že na olympiádách je to ještě daleko těžší než na jednotlivých závodech Světového poháru. Já bych byla spokojena, kdyby se výsledkově podařil zopakovat Vancouver 2010. Z pozice lyžování to bude úplně jiná olympiáda, než na kterou jsme byli zvyklí. Takové tradiční naše sporty možná tak úspěšné nebudou, naopak přicházejí sporty, kde jsme nebyli zvyklí úspěchy sklízet. Pro českého fanouška to bude velmi zajímavé.
Jak vzpomínáte na přílet z Nagana, kdy jste v roce 1998 přicestovala s našimi zlatými hokejisty?
Po té společenské stránce to byl samozřejmě vrchol toho, co člověk a sportovec může zažít ve vztahu k fanouškům. Pro mě samotnou přišel vrchol až osm let po Naganu, tedy v Turíně. Ale co se týče fanoušků, tak samozřejmě Nagano bylo díky hokejistům nejlepší. Ale už je to dlouho a už by to chtělo novou hokejovou medaili (smích).
Vybaví se vám z cesty domů nějaká pěkná historka?
Těch historek a vzpomínek je celá řada. Já si na tu cestu pamatuji na celou. Třeba cestou z Nagana do Tokia se už asistentu trenéra Slavomíru Lenerovi stříhal knír. Celní a pasovou kontrolou jsme Dominika Haška převáželi na cestovním vozíku. Martin Straka zase v letadle všechny burcoval, že by se mělo slavit, a to i přesto, že byli unaveni, nebo už dokonce spali. Dobré to bylo i při cestě na Staroměstské náměstí v Praze. Řidič autobusu musel stěrači stírat šampaňské, kterým lidi postříkali přední okno. Těch momentů bylo spousty a ráda na ně vzpomínám.