Návštěvníci mohou vidět ševcovskou, kovářskou a truhlářskou dílnu, řeznictví nebo holičství. Veškeré vybavení je původní. V kovářské dílně dokonce nechybí ani kleště na trhání zubů. „Možná kvůli nedostatku zubařů ještě přijdou ke slovu,“ usmívá se Jaroslav Stehno. Ve staré zubní ordinaci je vrtačka na šlapací pohon připomínající spíš mučící nástroj. „Někteří návštěvníci přijedou k nám do Stodoly jen jednou, jiní přijedou i vícekrát, přivedou známé a kamarády,“ říká činorodý důchodce a vede nás stodolou symbolicky zpět do starých časů. Ročně Stodolou projde až pět tisíc lidí. Návštěvníci své dojmy zapisují do knihy. Jména a vzkazy se scházejí z celé republiky.

Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Zdroj: DeníkExponáty manželé Stehnovi doplňují neustále. Zdrojem jsou i sběrné kontejnery, kam obyvatelé Vepříkova vyhazují aspoň jednou do roka to, co jim doma přebývá. Návštěvníci muzea, hlavně ti z města, pak obdivují například krmítko pro husy a truhlářské nástroje. „Za pozornost stojí divadelní dekorace z padesátých let minulého století a pračka takzvaná kývačka. Dřevěný kůň s vojenským sedlem je z první republiky a mapa okresu Chotěboř pochází z roku 1934,“ upozorňuje neúnavný sběratel a zdůrazňuje: „Hlavním iniciátorem Stodoly je moje manželka. Já jsem tu přes hrubou práci. Odnes, přitluč a podobně,“ dodává Jaroslav všeuměl, který se v originálním muzeu ujal role průvodce. Prý proto, že mu řečnění nedělá problém.

Solární panely na čističce
Ve Vepříkově čističku pohání slunce. Víme proč

Prvním krokem k muzeu ve stodole byl rok 2008, kdy manželé Stehnovi uspořádali výstavu v hasičské zbrojnici. Na Vánoce 2009 otvírali expozici v obecní stodole.

Kouzelné věci s minulostí sbírala Jaroslava Stehnová celý život po smetištích nebo od známých. „Když jsme začali expozici tvořit, vzpomněli si i lidé z Vepříkova, co mají na půdě. Další věci k nám nosili lidé, kteří stodolu navštívili,“ upřesnili dva sympatičtí zachránci starých časů. Při návštěvě muzea si návštěvník všimne i toho, jak byli lidé tehdy skromní a šetrní. Než některou věc vyhodili, přemýšleli, zda by nešla opravit a zkoušeli to několikrát. „K mým nejcennějším exponátům patří dopis, který manželka při opravách našla za jedním obrazem. Majitel obrazu tam píše, že je spokojený, že se jim nevede nejhůř. Stačila jim jedna kráva. Skromnost a pokora, schopnost vyrovnat se s osudem byly našim předkům vlastní, a to jsou vlastnosti, které dnes postrádáme,“ povzdechne si vepříkovský sběratel.

Postavy řemeslníků, kteří ve vepříkovském muzeu drží stráž v životní velikosti, ve vesnici skutečně žili. Jak vysvětluje Jaroslav Stehno, byl to kovář Václav Pavlíček, řezník Kulík, a švec Pleskač.