Jen ať metropolitní drobotina vidí, že i za hranicemi jejího města, coby tak trochu jiného světa, se může setkat se zajímavými a pěknými věcmi, s kouzelnou přírodou a pozoruhodnými památkami. Dovolím si ale poznamenat, že my, coby „hostitelé", musíme počítat s tím, že pražské vnímání reality (netýká se dětí, ale hlavně jejich pedagogického doprovodu, jak hned doložím) může být od toho našeho dost vzdálené.
Ilustrovat to mohu na následující příhodě. Ve Škrdlovicích jsem společně s pěti či šesti dalšími lidmi čekal na pravidelný autobus. Po chvíli na zastávku přivedly čtyři učitelky asi padesát dětí. Z jejich rozhovoru vyšlo najevo, že přijely z Prahy a také to, že mají namířeno do Žďáru nad Sázavou. Ony i děti byly v pohodě, ovšem my, místní, jsme přece jen trochu znejistěli. Podívali jsme se na sebe a v duchu si položili otázku: To jsme zvědaví, jak se do malého autobusu, který v tuto dobu jezdívá, a který z Prahy asi neznáte, neboť tam jezdíváte jen v těch velkých, vejdete… Sám jsem si tipl, že je řidič odmítne do autobusu vzít. To se ale nestalo, byť už v něm vzadu sedělo asi deset jiných dětí (z mateřinky a evidentně také na výletě) a sem tam nějaký ten dospělý.
Nevím, jak se to povedlo, ale nakonec jsme ze Škrdlovic odjeli všichni. Jak to ve voze vypadalo, nemusím popisovat. V nedaleké Polničce řidič neváhal vzít dalších asi pět cestujících a na tabulku nad sebou, která jasně uvádí, kolik lidí může autobus přepravovat, se ani nepodíval. Je jasné, že vědomě hazardoval. Hazardovaly ale také učitelky, které cestu s dětmi v takových podmínkách neměly vůbec připustit. Hazardovaly z neznalosti a nedostatečné představivosti. To je ale rozhodně neomlouvá.
jaromir.kulhanek@denik.cz
