Bývalí zaměstnanci bistra které se prezentuje jako sociální podnik, si přišli do Havlíčkobrodského deníku stěžovat na nízké mzdy, neseriozní zacházení a šikanu. „Když jsem si přečetla inzerát, že bistro hledá prodavačku, byla to skvělá nabídka, protože trpím duševní nemocí a lidé jako já těžko hledají práci,“ říká jedna z bývalých zaměstnanců Miroslava Suchanová. Jak dodává, byla v bistru spokojená, až do té doby, než zjistila, že její mzda je mnohem nižší než by prý měla dostávat. „Moji kolegové na tom byli stejně. Tak jsme se ozvali, kontaktovali jsme inspektorát práce, kde jsme zjistili, že máme pravdu. To že jsme invalidní neznamená, že nemáme nárok na slušnou mzdu. Řešili jsme svoje připomínky s vedením. Na to konto nám zvýšili sice plat, ale obratem nás vyhodili pro nadbytečnost,“ vysvětluje paní Miroslava.

Stálý tlak a stres

Jak dodává, stížnosti nespokojených zaměstnanců měly za následek, že se na pracovišti před jejich odchodem vytvořila dusná atmosféra. „Začala šikana. Byli jsme pod neustálou kontrolou. Nesměli jsme se na pracovišti ani napít, nesměli jsme se spolu bavit, mít u sebe mobil, přestože to některým z nás dovolil psychiatr,“ říká druhý ze zaměstnanců David Dajč. Podle Miroslavy Suchanové duševně nemocní nemají u sebe mobil bezdůvodně. „Lidé trpící úzkostmi mají mobil proto, aby mohli kontaktovat svoje blízké když jim je zle, mobil je upozorňuje, kdy si vzít léky,“ vysvětluje Suchanová.

Podle Jany Doupalové, která v bistru pracovala kdysi jako vedoucí se ve Fokusu obecně v poslední době velice zhoršily vztahy. „Mí kolegové mají pravdu. Vztahy na pracovišti byly špatné, díky přístupu vedení Fokusu. Klidně bych to nazvala šikanou. Teď jsem si našla novou práci a jsem ráda že jsem odtamtud pryč, protože dusná atmosféra se v bistru podepisovala na výkonech a kvalitě práce,“ konstatuje paní Jana.

Lenka Lédlová prý dostala výpověď ze dne na den. „Údajně skončila moje zkušební doba a už mi smlouvu neprodlouží. Patřím k těm, co nesměli mít na pracovišti u sebe mobil, přestože na to mám potvrzení od mojí psychiatričky. Měla jsem mobil tajně. Kvůli výpovědi jsem se zhroutila,“ posteskne si paní Lenka. Všichni čtyři bývalí zaměstnanci sociálního podniku Fokusu ale shodně tvrdí, že to, co jim v práci vadilo nejvíc, nebyl plat, ale špatné zacházení. „Lidé s duševní nemocí jsou často velmi citliví, špatně snášejí stres. To co zvládne zdravý člověk u nás je někdy problém ale oni s námi nejednali jako s nemocnými lidmi. Žádný sociální podnik, je to moderní otrokářství,“ posteskne si Suchanová. Bývalí zaměstnanci Fokusu předložili Deníku i doklad o tom, že celou věc šetří Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu v Českých Budějovicích.

„Obdrželi jsme několik podnětů od zaměstnanců k provedení kontroly u zaměstnavatele Chráněné dílny Fokus Vysočina, s.r.o., na jejichž základě byla u zaměstnavatele zahájena kontrola. Ta v současné době probíhá a po jejím ukončení budou podatelé podnětů o jejím výsledku informováni. Více informací vzhledem k povinnosti mlčenlivosti dle zákona nemůžeme poskytnout,“ informovala za inspektorát práce Adéla Picková asistentka vedoucího inspektora.

I sociální podnik musí vydělávat

Podle ředitelky Fokusu Vysočina Anny Šimonové chráněné dílny Fokus Vysočina, s.r.o. jsou sociálním podnikem a slouží k vytváření vhodných pracovních míst pro lidi především s duševním onemocněním tak, aby mohli rozvíjet své pracovní dovednosti: „I přestože má podnik právní subjektivitu s.r.o., svým charakterem je neziskovou společností. Musí však být zároveň ekonomicky stabilní, aby své poslání dokázal naplňovat,“ konstatuje ředitelka a dodává: „Za poslední roky jsme z malých rukodělných chráněných dílen dokázali vytvořit sedm provozoven. Jejich hlavní činností je například údržba zeleně, praní i oprava prádla a gastro služby. Ve čtyřech městech na Vysočině nabízíme práci každému člověku s handicapem, který má zájem pracovat a obvykle se mu nepodařilo získat uplatnění na běžném trhu. Velká většina našich zaměstnanců v minulosti nedokázala v běžném zaměstnání, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, zvládnout požadované nároky na výkon nebo zátěžové situace.“

Jednou z posledně vzniklých provozoven je havlíčkobrodské bistro. „Reagovali jsme tak na poptávku klientů sociálních služeb pro duševně nemocné na nedostatek pracovních míst. Vytvořili jsme reálně šest pracovních míst, kde jsme zaměstnali kolem 20 lidí, kteří byli dlouhodobě hospitalizováni v ústavní péči, a proto také dlouhodobě nezaměstnaní. Nabídli jsme jim šanci na uplatnění bez ohledu na to, jaký výkon dokáží podat, zda mají praxi či kvalifikaci, nebo zda jsou schopni pracovat například jen dvanáct hodin týdně,“ vysvětluje ředitelka Šimonová.

Za svou práci jsou zaměstnanci odměněni minimální mzdou a měsíčními prémiemi. „Společně se zaměstnancem se neustále snažíme zvýšit jeho pracovní dovednosti a návyky, což se postupně daří. Nižší výkon (obvykle 30%) a obtížné zvládání zátěžových situací (nová zakázka, více zákazníků v jeden moment) však i tak přetrvávají. Abychom dokázali splnit požadavky našich zákazníků, zaměstnáváme na jednom pracovním místě tři lidi,“ vysvětluje ředitelka Fokusu. Díky tomu je celý proces výroby i prodeje zajištěn.

„Nedávno se několik zaměstnanců bistra obrátilo na Inspektorát práce s tím, že jejich mzda neodpovídá minimální zaručené mzdě na daném pracovním místě. Konzultovali jsme celou situaci s Inspektorátem práce. Doporučení IP je, že i přestože zaměstnanec nepodává požadovaný výkon, je nutné ho odměnit minimálně zaručenou mzdou k dané skupině prací. Naprosto respektujeme doporučení IP a přijali jsme příslušná opatření. Všechny pracovní pozice jsme překlasifikovali a nastavili mzdy podle úrovní zaručené minimální mzdy. Bohužel kvůli tomu již nemůžeme zaměstnat tři lidi na jednom místě. To je ekonomicky neúnosné.,“ zdůrazňuje Šimonová a dodává: „Jsme tak nuceni požadovat určitý výkon i zvládnutí činností samostatně za běžné podpory vedoucího provozovny a z těchto důvodů jsme bohužel museli snížit počet pracovníků v provozovně. Je nám opravdu velice líto, že celá tato situace nastala. Naší snahou bylo nabídnout práci těm nejpotřebnějším, dát šanci i lidem, kteří přicházejí na pracovní trh se značným omezením zdravotním i sociálním. Ale i sociální podnik je stále hospodářský subjekt a na pomoc druhým si také musí vydělat. Věřím, že zaměstnanci, se kterými jsme ukončili pracovní poměr, naleznou uplatnění na běžném trhu práce nebo případně využijí podpory sociálních služeb.“