Poněkud neskromné konstatování. Ovšem konstatování skutečnosti odpovídající, pravdivé.
Výjimečný muž Karel Havlíček dělal a udělal z novin
noviny – které Čechům něco sdělovaly. Rodák z Borové byl (minimálně ve své době) „největším novinářem českým", jenž „zápasil pérem svým hrdinně v době útisku za nejdražší statky lidstva – svobodu myšlenky a práva člověka", za což byl „pronásledován mocnými a šlapán vlastními malichernými vrstevníky" (Antonín Macek – Poesie sociální, 1902).
Národní buditel Havlíček, kromě jiného básník i politik, mistr satiry a epigramu, zakladatel české žurnalistiky, byl skutečně velkým (nejen) novinářem.
‚Uměl – jako málokdo před ním i po něm – s předstihem formulovat pocity a nálady široké veřejnosti'.
Studijního materiálu o Havlíčkovi je hora. A každý se s ním – a s tou ‚horou' – může seznámit. Detailněji, poctivěji než ve škole.
Zde na tomto místě se po-dívejme na „vícerozměrnou" osobnost Karla Havlíčka z poněkud nezvyklého úhlu…
Pomáhat dobrému, hanobit zlé
Havlíček psal pouze to, o čem byl přesvědčený. Za všemi svý-mi názory si pevně stál. Podle něj byl cíl novin prostý: „Mají napomáhat k dobrému, hanobit zlé a státi se jakýmsi svědomím celé vlasti."
Tváří v tvář tomuto citátu se však hypoteticky, spekulativně, paradoxně, ale svým způsobem vážně zeptejme:
Měl by tento Karel Havlíček Borovský, přes svoji nespornou, titánskou velikost, šanci získat… cenu Karla Havlíčka Borovského, udělovanou Nadací Český literární fond („za novinářskou a publicistickou práci") pravidelně od roku 1998 – kdyby tu žil teď s námi?
Sotva. Nebo jen omylem. Ne, ani omylem!
Havlíček by dnes Havlíčkovu cenu nedostal. Nemohl by ji dostat.
Pokud by se i dnes choval tak, jak se choval tehdy.
Pokud by i dnes psal tak, jak psal tehdy.
Pokud by i dnes smýšlel tak, jak smýšlel tehdy – za Rakouska.
Havlíčkovu cenu, tak jak byla „navržena", totiž v Havlíčkově Brodě obvykle přebírají standardizovaní, konvenční, nijak a ničím extra nevybočující, s každým jiným ko-legou-novinářem snadno srovnatelní žurnalisté „hlavního proudu". Jsou sice obdaření jistým talentem a řemeslnou zručností, ale – nejsou nebezpeční… ‚vrchnosti a zavedeným pořádkům'. Proto také nechávají „své" čtenáře, diváky a posluchače víceméně – nehavlíčkovsky – chladnými. Nedovedou je vzrušit, zacloumat s nimi.
Nemíří na šelmy, ale střílejí po papírových dracích, kteří jim neublíží. Kopou slovy do kotníků těch, od nichž nehrozí, že je pošlou do vyhnanství někam do Brixenu.
K provozování takové novinařiny není zapotřebí žádné velké odvahy – havlíčkovské odvahy.
Že je úplně jiná doba? Jistěže je.
Ale i naše zdánlivě poklidné demokratické časy by pro Havlíčka byly nepochybně výzvou. A mož-ná – možná! – by se jeho život ubíral podobnou stezkou, jakou kráčel v 19. století…
Protože Karel Havlíček by se ani ve století jednadvacátém nejspíš nenechal unášet „hlavním – mediálně politickým – proudem", jenž má de facto jediný směr, a tak není příliš podstatné, zda se pluje blíže levému či pravému břehu, anebo uprostřed…
Mohl by snad
v takovém šedém proudu plavat člověk, který energicky
a originálně prosazoval národní a občanské uvědomění Čechů v zatuchlé monarchii (ne nepodobné bruselské byrokracii)?
Buditelstvím pozitivně posedlý Havlíček však zároveň nesmlouvavě kritizoval nízké pseudovlastenectví. (Tvrdě na záda naložil argumenty třeba i Josefu Kajetánu Tylovi…) Vedle této své aktivity ale racionálně myslel
i na obživu – a věděl, jak vydělat peníze, vlastně se cítil být stále tak trochu podnikatelem. Mimochodem když ho – jako nenapravitelného – odváželi do brixenského exilu (1851), měl naspořeno deset tisíc zlatých. Za takové jmění mohla měšťanská rodina slušně žít osm i více let.
Havlíček však především psal. Psal, psal a zase psal. A na rozdíl od dnešních top novinářů, odchovávaných ve vatičce, narážel na cenzuru. Už v Pražských novinách se snažil vyjadřovat své myšlenky a názory otevřeně. Samo sebou to přinášelo problémy.
Úřady ho mstivě peskovaly. Dostával varování. Hrozily mu tresty. Ale – potom přišel revoluční rok 1848. A s ním naděje. Havlíček si založil vlastní noviny. Národní noviny.
A hladoví čeští čtenáři hltali jeho články o občanské odpovědnosti a špatnostech vládnoucího režimu. Na stránkách deníku Havlíček – ‚česky a jadrně, lidově a přece bohatě' – kázal o politice, rozšiřování svobod i o důležitosti českého jazyka. Vysvětloval, jak (ne)fungovalo právo ústavních institucí, vykládal smysl ústavy…
Na stránkách svých novin například tvrdil: „Občané si nemusejí a nemohou být rovni, ale všichni užívají takový podíl výhod obce, jaký si za-slouží… Rovnost nemůže záležeti v tom, aby jeden člověk zcela ve všem se vyrovnal druhému, ve jmění, ve vážnosti, ve schopnostech… Budou vždy, pokud svět světem bude, lidé čipernější, přičinlivější, rozumnější, šťastnější atd. než ostatní, a kdyby dva lidé ve jmění sobě docela rovni byli, zítra zajisté již nebudou. Ale rovnost před zákonem znamená tolik, že jeden člověk kvůli rodu svému nesmí předností nijakých užívati před jinými…"
Co (by) si Havlíček myslel o Rusku?
Minulý týden si na Sta- ré radnici v Brodě hlav-ní havlíčkovskou cenu (k níž se váže i finanční hotovost) za loňský rok převzal zkušený komentátor ‚levicového' deníku Právo Alexandr Mitrofanov, jenž se neomezuje pouze na psaní, neboť bývá i velmi častým hostem veřejnoprávní televize.
Odborná porota ocenila jeho „trvale vysoký standard komentářů k domácímu politickému dění" a též vyzdvihla „osobitý pohled na události na Ukrajině a v Rusku".
S rozpoutáním ukrajinské krize byl favorizovaný Mitrofanov jasnou volbou. A okamžitě po převzetí ceny se svěřil, že ho znepokojuje „to, jak se určité skupiny v České republice staví k tomu, co se děje v Rusku. Neříkám, že každý by měl vědět dopodrobna, co se tam děje, ale jsem hluboce přesvědčen, že současné dění v Rusku je nebezpečím. Nebezpečím pro demokratické země Evropy. O tom jsem hluboce přesvědčen a je k tomu spousta důkazů.
A když vidím u nás doma některé lidi, kteří buď z toho, že nedokážou překonat svoje vlastní stereotypy, nebo proto, že spíše chtějí být vždy proti něčemu, anebo i proto, že mají jakýsi záměr, že budou spíše sloužit ruským zájmům než zájmům českým. Tyto události zlehčují, nebo popírají věci, kte- ré jsou hravě dokazovatelné. A z toho vyplývá podle mého názoru velké nebezpečí, protože tento vztah k naprosto reálnému nebezpečí oslabuje zdraví české společnosti jako takové…"
Znělo to téměř… havlíčkovsky. Téměř. Vždyť: Mladý Karel Havlíček pracoval jako domácí učitel v rodině bohatého moskevského profesora – v carském Rusku, obrovské zemi, kterou tolik obdivoval. Jenže Rusko ho bolestně zklamalo. Pobyt tam byl pro něj šokem. „Údiv, který přišel na Havlíčka při spatření pyramidy ruského absolutismu, je dokladem toho, že bytostně patříme k Západu, ne k Východu," konstatoval (i díky prezidentu Miloši Zemanovi proslulý) novinář Ferdinand Peroutka ve studii o Havlíčkovi (1931).
Když se z panslavismu (idey slovanské vzájemnosti) „probuzený" Karel Havlíček vrátil domů, vydal brilantní sbírku poznámek a článků pod názvem Obrazy z Rus – a ohnivě mluvil o výrazných odlišnostech západních Slovanů, kteří se svým vnitřním ustrojením takřka vůbec nepodobají Slovanům východním (Rusům).
Havlíček by ani v dnešní době drápy a tlamu ruského med-věda, jež pozřela Krym, nepod-ceňoval. Zároveň si však lze jen s vypětím všech duševních sil představit, že by politickou situaci v Evropě viděl tak černobíle jako drtivá většina jeho „současných" žurnalistických kolegů. Asi by nebyl tak slepý, že by viděl zlo a vojensko-po-litickou deviaci pouze na ruské straně…
A co by soudil o nynějším mediálním boji s „jednostrannou proruskou propagandou"? Přidal by se? Havlíčkův čtenář tuší…
Mimochodem – Jakub Kalenský, laureát prestižní Havlíčkovy „podceny" Novinářská křepelka pro žurnalisty do 33 let, dostal ji za rok 2011 (porota ho tehdy ocenila za „přístup k profesi a novinářskou odvahu") byl před pár dny vybrán do týmu šéfky diplomacie EU Federiky Mogheriniové – právě proto, aby vedl „boj s ruskou propagandou"…
Propaganda proti propagandě? Kolikrát už se Karel Havlíček otočil v hrobě?
Roman Streichsbier
