Ovšem najít zalíbení v autech, která po našich silnicích začala jezdit v 70. a 80. letech minulého století, navíc s vědomím, že jejich výrobce na ně nebyl zrovna pyšný, tak to už docela kumšt je. Pro Michaelu Dvořákovou a Václava Němce z Ledče nad Sázavou na Havlíčkobrodsku se staly osudnými, a to doslova a do písmene, vozy Škoda 120 L, 105 L a Škoda 100. Slovo osudnými je v jejich případě opravdu na místě, protože i díky nim patří k sobě…

Nevadí, že jsem to na vás a ještě navíc takhle veřejně, jak se lidově říká, práskl?
Michaela Dvořáková (MD): Ale vůbec ne, vždyť je to konec konců pravda. (úsměv)
Václav Němec (VN): Poznali jsme se na Facebooku v roce 2011 a první rande jsme měli zrovna po mém návratu ze Želiva, kde jsem byl na srazu škodovkářů…

Škodovka v tom tedy svou důležitou roli sehrála?
VN: Bezesporu. A abychom byli úplně přesní, šlo o Škodu 120 L, model 1980, vyrobenou na podzim roku předcházejícího, která má dnes najeto asi 260 tisíc kilometrů a je v barvě zeleň listová. Právě v ní jsme pak začali jezdit na společné výlety, srazy a později i na dovolené. (úsměv)

Základní údaje tudíž máme pěkně pohromadě. Teď mi ale řekněte, čím si vás právě tento model, respektive i model 105 L, který také vlastníte, získaly?
VN: Těch důvodů je víc. Lásku k těmto vozům mi vštípili tatínek a děda, kteří je měli. Dnes na ty doby často rád a také s pochopitelnou nostalgií vzpomínám. Přes všechny nedostatky, které tato auta čas od času sužovaly, byla docela spolehlivá a snadno opravitelná. Za úžasné považuji jejich charakteristické zvuky: zabouchnutí dveří s lehkým cinknutím, příjemné cvaknutí při zařazení zpátečky, typický zvuk motoru, požitek z jízdy. Líbí se mi tvar karoserie, maska, lišty, zrcátka, disky, zkrátka všechno.

Škodovky, o kterých teď hovoříme, to jsou právě ty po vašem otci a dědovi?
VN: Ano i ne. Škodu 120 L jsem našel přes inzerát a v roce 2008 jsem si pro ni zajel do Dobrušky, jsem jejím třetím majitelem. Škoda 105 L patřila dědovi a ten ji v roce 2002 prodal tady nedaleko do Kožlí. Věděl jsem, že tam to auto je, a nakonec jsem ho v roce 2014 získal zpět. Jsem tedy i v tomto případě třetím majitelem.

Přidáme parametry, stejně jako v tom prvním případě?
VN: Proč ne? Jde o Škodu 105 L, model 1982, rok výroby 1982, najeto má kolem 140 tisíc kilometrů a je v barvě zelená olivová.

Do party teď musíme přidat i Škodu 100…
MD: Tak ta je moje. Vyrobena byla v roce 1973 jako model 1974, tachometr ukazuje 80 957 ujetých kilometrů. Barva není původní, auto bylo v roce 2000 přelakováno na odstín bílá ledová a jsem jejím druhým majitelem.

Jak se k vám dostala? Respektive, jak jste se vy dostala k ní?
MD: Původně patřila našemu sousedovi v domě. Dlouhá léta o ni s láskou pečoval, ale moc s ní nejezdil. A když se zhoršil jeho zdravotní stav, přestal jezdit úplně. Dlouho jsem ho přemlouvala, aby mi ji prodal. Byla to totiž láska na první pohled, již od roku 2011 jsem po ní toužila. Nakonec v loňském roce svolil. Myslím, že mu vyhovovalo, že jeho milované auto zůstane v Ledči nad Sázavou dál a že tak bude mít šanci ho vidět.

Co doma? Měli jste také nějakou škodovku?
MD: Rodiče měli bílou 120 GLS a ještě modrou 120 L. Ale byla jsem příliš malá, tato auta znám jen z vyprávění.

Ptal jsem se Václava, musím se zeptat i vás. Čím si vás právě tento model získal?
MD: Líbí se mi jednoduchý tvar jeho karoserie, provedení zadní, a zejména pak přední masky. Přijde mi, že má krásný a roztomilý kukuč.

Jsou všechna vaše tři auta pojízdná?
VN: Jezdíme zatím jen se sto dvacítkou a se stovkou. Na sto pětce teď dělám. Práce je na ní víc než dost, protože z toho Kožlí jsem ji dovezl domů doslova v katastrofálním stavu. Bylo mi z toho docela smutno, děda se totiž o ni pečlivě staral. A navíc, to jeho auto bylo do jisté míry a na tu dobu unikátní. Byl si pro něj přímo v Mladé Boleslavi a na zakázku si do něho nechal vmontovat zadní čelo ze Škody 120 GLS s tehdy módními sdruženými svítilnami, posilovač brzd a také opěrky pod hlavu na předních sedadlech. Víte, měl jsem i takový sen. Opravit ji, zprovoznit a dědu v ní zase svézt. Plánoval jsem to teď na duben, kdy měl mít 90. narozeniny, ale bohužel, děda nedávno zemřel.

Tak to je mi líto…
VN: Nedá se nic dělat, v každém případě tu jeho škodověnku opravíme a znovu ji vrátíme na silnice.

Držím pochopitelně palce. V jakém stavu jsou vaše dvě zbývající auta?
VN: Odpovím diplomaticky: obě jsou provozuschopná, jsou na značkách a obě prošla technickou kontrolou. Seznam všech součástí a součástek, které jsme na obou z nich museli postupně opravit, nebo úplně vyměnit, by byl dost dlouhý. Myslím, že si to všichni motoristé dovedou docela dobře představit.

OK. Chystáte se vaše auta nějakým způsobem šperkovat, vylepšovat? Těch možností je dnes celá řada…
VN: To ne, naším cílem je mít škodovky v co nejvěrnější podobě a v co nejoriginálnějším stavu, v jakém svého času vyjely na silnice.

Na autech si děláte sami, nebo vám někdo pomáhá?
MD: Co zvládnu, tak dělám sama. Vyměnit nějaký ten filtr, olej, či blinkr, to mi nedělá problémy. A když si nevím rady, povolám na pomoc své škodovkářské kamarády.
VN: Spoustu věcí mě naučili tatínek s dědou. A s tou sto pětkou, jak jsme se bavili, mi pomáhá kamarád automechanik, kterému za to patří velký dík.

Jak to je s náhradními díly? Jsou ještě vůbec?
MD: Musíme být stále ve střehu. Sledujeme internet, inzertní portály, jezdíme na různá škodovácká setkání, vrakoviště, ptáme se známých. Zkrátka, neustále pátráme.
VN: Přesně tak. Mimochodem, ještě před tím, než jsem si domů přivezl první škodovku, tak jsem už měl v garáži řadu plechů a náhradních dílů. Jinak to prostě nešlo.

Ptát se vás, jestli jde o drahý koníček, je asi mrháním slovy, což?
VN: Je.

Zdroj: Youtube

Kde všude jste se škodovkami již byli? Nebo lépe, kde nejdál?
VN: Pokud si dobře vzpomínám, tak se stovkou to byly asi Němčice u Poděbrad a se sto dvacítkou jsme byli kousek za hranicemi v Polsku.
MD: Jinak samozřejmě jezdíme na výlety do okolí, na dovolenou nebo na škodovácké srazy. Do Želiva, Chabrů u Prahy nebo do Pohoří u Dobrušky. Vloni jsme byli také v Poděbradech, letos se chystáme do Kvasin. Každoročně zvládneme tak deset akcí.

Neuvažujete o tom, že byste vy sami, tady v Ledči nad Sázavou, takový sraz uspořádali?
VN: Samozřejmě, že nás to napadlo, a jak to tak vypadá, svoláme ho i dost brzy, v dubnu, nebo květnu. Nechceme ho ale koncipovat jako klasický sraz majitelů starých škodovek, ale spíš jako sraz majitelů aut, která se vyráběla v někdejším východním bloku. Myslím, že by to mohlo být docela zajímavé.

Spanilá jízda po okolí Ledče bude?
VN: Stoprocentně. Navíc to setkání okořeníme i nějakou soutěží. Třeba poslechovou, při níž budou mít soutěžící za úkol poznat zvuk motorů a podobně. Program ještě doladíme.

Bezva. Rádi se přijedeme podívat. Jezdíte se škodovkami celoročně?
MD: Kdepak, přes zimu nejezdíme, bojíme se soli. (úsměv)
VN: Letos jsme ještě nevyjeli, i když se na to už pomalu chystáme.

Máte nějakou svou oblíbenou první trasu, nebo škodovky vyvážíte pokaždé někam jinam?
MD: To ne, pravidelně zahajujeme sezonu cestou do Chřenovic, jezdíme tam na kofolu. (úsměv)

Když v sezoně jedete, třeba na nějaký ten sraz, kdo jede první?
MD: Většinou Vašek. Tady bych ráda připomněla, že si skoro z každé naší cesty pořizujeme malý videoreport. Seriál jsme nazvali Našima očima a zveřejňujeme ho na internetu.

A co policie? Zastavují vás hlídky často?
MD: Já jsem zatím tu čest neměla.
VN: Mně se to už jednou stalo, ale skončilo to tak, že jsem si s policistou o sto dvacítce pěkně a docela dlouze popovídal. (úsměv)

Je jasné, že i nadále budete o svá auta pečovat, že je budete rozmazlovat, vylepšovat. Přesto, netoužíte po dalších?
VN: Mně se už můj sen splnil a až dáme do kupy dědovu sto pětku, budu stoprocentně spokojen. Je ale pravda, že by se mi líbila i nějaká ta 110 LS, nebo Škoda Garde.
MD: I mně by se 110 LS líbila, a nedávno jsem se přistihla, že bych nepohrdla třeba ani pětistovkou Fiatem.

Michaela Dvořáková a Václav Němec se rádi poznají s dalšími majiteli či obdivovateli vozů značky Škoda. Zájemci je mohou kontaktovat, a to i přes web retroskodafamily.wordpress.com. Prohlédnout si tam mohou i jejich videa a fotografie.