Mezinárodní den neslyšících se konal ve středu 18. září v přízemí nemocnice v Havlíčkově Brodě. Tuto již tradiční akci pořádá nemocnice ve spolupráci se Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a Centrem pro neslyšící a nedoslýchavé Kraje Vysočina. „Mamince nějak nefunguje naslouchátko. Chceme vědět, jestli je to jen vadná baterie nebo potřebujeme naslouchátko úplně nové,“ svěřila se jedna z návštěvnic, Alena Kubátová z Havlíčkova Brodu. Podle Jiřiny Kocmanové ze správní rady Centra pro neslyšící a nedoslýchavé, zkušené tlumočnice znakového jazyka, je v současné době v kraji asi 150 lidí neslyšících odkázaných na znakový jazyk a další tisíce lidí, kteří trpí různými vadami sluchu.

„Takových lidí je pořád víc i mezi mladými a stále víc dětí se rodí neslyšících,“ konstatovala Kocmanová s tím, že technika ale kráčí kupředu mílovými kroky a nabízí lidem s vadami sluchu stále dokonalejší pomůcky. „Paradoxně je to dvousečná zbraň. Mnoho lidí s vadami sluchu na ně nemá peníze. Jen pro představu, speciální budík pro neslyšící stojí kolem šesti tisíc korun,“ konstatovala Kocmanová. Lidé s vadami sluchu a především ti silně postižení totiž jen těžce hledají uplatnění na trhu práce. „Zaměstnavatelé se s nimi bojí komunikovat nebo to neumějí,“ shrnula stručně podstatu problému Jiřina Kocmanová a dodala na vysvětlenou, že ani psané vzkazy lidem s vadou sluchu někdy nepomohou. Sluchově postiženým chybí abstraktní vnímání, rozumějí jen jednoduchým pokynům a květnaté fráze nechápou.

S problémy na trhu práce se potýkal například Robert Váňa z Pelhřimova. V Praze byl zaměstnán ve státní správě, našel si přítelkyni na Vysočině, ale s hledáním práce nastaly problémy.

„Už při přijímacím pohovoru se necítím dobře, protože potřebuji odezírat ze rtů, ale s druhou stranou necítím žádnou zpětnou vazbu. V místnosti není často pořádné světlo, nebo ten druhý mluví tak, že mu nerozumím. Často cítím vůči sobě dokonce určitou odtažitost. V zaměstnání, kde jsem nyní, můj problém přitom nikomu nevadil. S kolegy jsme si vyšli vzájemně vstříc," popsal Robert svoje dosavadní zkušenosti.

Podle Jiřiny Kocmanové neslyšícím neusnadňuje život ani legislativa. „Například neslyšící dítě na základní škole má podle zákona od zdravotních pojišťoven nárok na dvě sluchadla do uší na pět let. Dospělý jen na jedno. Jenže to působí neslyšícím velké problémy, když slyší jen z jedné strany, zhoršuje to motoriku, prohlubuje sociální izolaci neslyšících, Bojujeme za to, aby i dospělí měli nárok na dvě sluchadla, ale pojišťovny se brání,“ povzdechla si Kocmanová.