Nejhůř na tom byli židé. „Hned po okupaci 15. března 1939 nastalo pro ledečskou komunitu židů peklo. Přišel zákaz pro židy navštěvovat hostince a restaurace. Židům byla vyhrazena pouze jedna místnost v prvním patře hotelu Šmejkal. Ostatní obyvatelé Ledče dostali zákaz se s židy stýkat, takže Ledečáci museli svoje židovské přátele navštěvovat až večer. Židé nesměli pracovat jako lékaři a právníci, nikdo je nesměl zaměstnat bez povolení, směli nakupovat jen v určitých obchodech v době od 15 do 17 hodin,“ popisuje František Pleva situaci, která se může dnešnímu člověku zdát až neuvěřitelná. Následovalo zavírání synagog a transporty do koncentračních táborů.

Ukradené životy

Doba nacistické okupace bylo něco, na co nerad vzpomíná Josef Švec z Havlíčkova Brodu, byť o tom občas vnukům vyprávěl, aby si vážili toho, že mohou žít v klidu a míru. „Období od 15. března 1939 bylo dobou temna. Dětství má patřit k nejradostnějšímu období v životě, ale nám Protektorát ukradl kus života,“vzpomínal pan Josef. Co byla mobilizace a co to pro Čechy znamenalo, to prý jako malí kluci nechápali, ale vnímali zoufalství dospělých, když přišel 15. březen 1939 a v ulicích se objevili vojska německého Wehrmachtu. Pro děti a mládež to znamenalo zákaz cvičit v Sokole, zákaz organizace Junák, které mělo později nahradit  proněmecké  Kuratorium  pro  výchovu  mládeže  v Čechách. Ve škole se muselo v učebnicích škrtat vše, co souviselo s Československou republikou.

Pro židovku Dagmar Lieblovou znamenala okupace peklo nacistických vyhlazovacích táborů. Jsem tady vlastně omylem," říká Dagmar Lieblová na otázku, jak se jí podařilo přežít. V seznamu tábora Osvětim, který rozhodoval o tom, kdo z židovských zajatců bude odvelen na nucené práce a koho čeká smrt v plynové komoře, někdo spletl u tehdy patnáctileté Dagmar datum narození, což jí přidalo pár let a posunulo ji do skupiny Židů, Z koncentráku se vrátila z rodiny jako jediná.

O Terezíně se mi zdá ještě dnes, vzpomíná brodský lékař Jiří Koref. V Havlíčkově Brodě je posledním pamětníkem holocaustu. Před druhou světovou válkou v tomto městě žilo přes stovku židů. Rodina Korefových přežila ghetto Terezín. „Jak člověk může na takovou hrůzu zapomenout? Snažit se na ni nemyslet. Naštěstí jsem se po válce už s žádným antisemitismem nikdy nesetkal,“ odpoví Jiří Koref na otázku, jak se může člověk s takovým utrpením do budoucna vyrovnat.

Kolaborant z přesvědčení?

Seznamy českých kolaborantů, jsou pestrou paletou osudů. Kdo kolaboroval – a proč? Dobrovolně, nebo pod nátlakem? Nadšeně? Z prospěchářství, nebo z přesvědčení? Každé město má slavné rodáky, kterých si váží a občas po něm pojmenuje ulici. Pak má takové, ke kterým se raději nehlásí, ale jejich osudy jsou určitým obrazem doby ve které žili. Na seznamu osobností Havlíčkova Brodu bychom jméno Josef Kliment hledali marně. „Byl příliš vzdělaný, než aby se vyznal v politice,“ řekl zeť Emila Háchy o muži, kterého si prezident Hácha zvolil za svého politického tajemníka: o Josefu Klimentovi.

Josef Kliment se narodil v roce 1901 v tehdejším Německém, dnes Havlíčkově Brodě. Český právník, docent právních dějin na právnické fakultě Univerzity Karlovy, politický sekretář protektorátního prezidenta Emila Háchy a také předseda tehdejšího Nejvyššího správního soudu. Zemřel v říjnu 1978 v Praze v absolutním zapomnění. I dnes zůstává Josef Kliment kontroverzní osobou. Jeho obsáhlé paměti, představující jeden z nejdůležitějších pramenů k dějinám protektorátu, dodnes nebyly vydány a zájemci o naše novodobé dějiny je musejí hledat v Archivu Národního muzea.

Osudem Josefa Klimenta se zabýval například publicista a bloger Vít Machálek, který Klimenta označil za intelektuála, nešťastného politika a člověka ve špatné době na špatném místě. Hovoří o něm jako o člověku, který se do svých, potřebám doby přizpůsobených veřejných vystoupení a osobních představ, zapletl natolik, až nakonec o sobě „sám ztratil přehled”.Kliment ve skutečnosti podle Machálka dělal politiku „dvou želízek”, byl v kontaktu se zahraničním odbojem a doufal v jeho úspěch. Jako tiskový referent v prezidentské kanceláři koncipoval projevy prezidenta Háchy, některé z těchto projevů prostřednictvím spojek předem posílal do Londýna.

Jako jeden z paradoxů doby po druhé světové válce lze podle Machálka zmínit skutečnost, že Klimentovo rodiště bylo v roce 1945 přejmenováno na Havlíčkův Brod a prezident Beneš tehdy vzdával dík českým vlastencům, kteří se v něm za okupace zasloužili o záchranu Havlíčkovy sochy před zničením – aniž by tušil, že tato záchrana byla výsledkem intervence dr. Klimenta, momentálně čekajícího na odsouzení v československém vězení. „Benešovci, kteří se po válce vrátili z Londýna, nebyli s to vnímat složitost a tragiku protektorátní každodennosti a údělu lidí Klimentova typu,“ zdůrazňuje Machálek.