Osadu Ležáky nacisti vypálili jako odplatu za pomoc parašutistům a za to, že se tam ukrývala vysílačka Libuše. Tamní obyvatele Němci postříleli, děti převezli do koncentračních táborů. Pouze dvě dívky s blonďatými vlásky převezli na převýchovu do Německa. Na osudový den vzpomíná i Jiřina Malimánková. V té době jí bylo pouhých jedenáct let. Nyní žije v Habrech na Havlíčkobrodsku.

„Bydleli jsme tenkrát asi kilometr od Ležáků. Vzpomínám si, že ten den bylo krásné počasí. Obloha byla úplně modrá. Šli jsme se spolužáky ze školy a v dolíku jsme viděli, jak stoupá silný dým. Tušili jsme, že hoří, ale nevěděli jsme, co a kde přesně," popisovala své zážitky Malimánková.

Chtěl pomoci, Němci ho shodili

Všichni z okolí se sešli nedaleko Ležáků a chystali se pomoci. „Pamatuji si, že soused nasedl na kolo a jel k Ležákům. Za chvíli se ale vrátil a říkal, že tam stojí plný auta Němců. Že ho shodili z kola a řekli mu, že už dál nikdo nesmí. Ještě teď, když si na to vzpomenu, svírá mě na prsou," uvedla Malimánková.

Co se osudového dne 24. června 1942 přesně stalo, se lidé z okolí dozvěděli až druhý den ráno. „My jsme vůbec nevěděli, co se stalo, až druhý den to hlásili v rádiu. Všude se rozkřiklo, že lidi z Ležáků zavraždili. Všichni hrozně moc plakali. Bylo mi 11 let. Měla jsem strach," vyprávěla pamětnice. Ještě dlouhou dobu po vypálení obce,tam nikdo nesměl. Němci tam prý hlídali ve dne v noci. „Byli tam pořád. Střídali se ve stráži. Vím, že malá zvířata, slepice a kůzlata z Ležáků běhala na polích. Jeden pes utekl k nám do vesnice. Sousedé se ho ujali a přivázali ho, protože kdyby se přiblížil k Ležákům, zastřelili by ho. Zastřelili by každého. Vzpomínám si, že ten pes každou noc vyl směrem k Ležákům," dodala Malimánková.

Za dětmi pak přišel soused s kouskem papíru, kde byla napsaná píseň. „Soused nám řekl, děti někdo napsal tuhle písničku, zazpívejte ji," řekla pamětnice. „Ležáky, Ležáky, vesničko malá, v rose ses koupala dnešního rána. Slunéčko krůpěje v démanty mění," zpívala úryvek z písně Malimánková.

Dvě dívky přežily

Po skončení války se v den vypálení Ležáků konala velká pietní slavnost. „Nikdy jsem tolik lidí dohromady neviděla. Přišla jich opravdu spousta. Všichni plakali. To mi tenkrát bylo 14 let," uvedla pamětnice. Této události se zúčastnila i dvě děvčata, která byla odvezena na poněmčení. „Ve svých blonďatých vlasech měly černé mašle. Neuměly vůbec česky. Ta jedna říkala Ich bin nich Jarmila Štulik. Ich bin Kamila Petl. Zkrátka vůbec nic nevěděly," dodala Malimánková.

Na tuto tragickou událost Malimánková nikdy nezapomene. „Jsem už stará dáma. Je mi 83 let. Moc už si toho nepamatuji, ale co se dělo tenkrát, se mi zarylo hluboko do paměti. Nikomu bych válku nepřála. Kdo ji nezažil, nedovede si představit, jaké to je," uzavřela pamětnice s poslední slokou písně: „Běda vám, vrahové, svět na vás patří, Ležáky pomstí ti slovanští bratři.

Beáta Dvořáková