Zaráží mě, že máte úplně normální dům v centru vsi. Jako milovníka dřeva bych vás tipovala spíš na nějaký srub u lesa.

Tento dům jsme si s manželkou vyhlédli právě kvůli přilehlé dílně. Oba máme rádi společnost, takže toto místo je pro nás ideální. Paní, která tady bydlela před námi, na nás opravdu zapůsobila a navíc tady kdysi žil truhlář. Dá se tedy říct, že tady je takový duch toho řemesla.

A navíc hospodu máte hned přes plot…

Jak říkám, je to opravdu strategické místo. (smích)

Říká se o vás, že jste velice svérázný autor. Jak se to projevuje?

To se tak nějak vyskytlo. Rád při volné tvorbě znázorňuji ženské tělo, protože žena vyzařuje všechno - od štěstí přes smutek až po nenávist. A možná toto označení vzniklo i proto, že jsem kdysi zaskočil paní galeristku svou účastí na několika neobvyklých projektech. Jedním z nich byla třeba Nahá vesnice.

Pavel Švanda
- je mu 47 let
- narodil se na Vysočině, ale mládí strávil na jižní Moravě
- vystudoval střední průmyslovou školu ve Žďáře nad Sázavou
- po škole se vrátil na Vysočinu a v současné době žije v Sobíňově na Havlíčkobrodsku
- je ženatý
- mezi jeho koníčky patří sport, zejména cyklistika a běh

O co šlo?

Nehledejte za tím žádný erotický podtext. Byl to projekt v Uherském Brodě a shodou okolností jsem ho dělal s mým švagrem. Obce jsou často osazovány průmyslovým mobiliářem s jednoduchým designem. My jsme se naopak zaměřili na moderní vzhled. V místních to vzbuzovalo určité vášně a hodně o tom diskutovali. Můj názor je však takový, že když se to umí, tak to do toho místa krásně zapadne.

A ty další projekty?

To byly třeba sochy pro zdraví do Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. Oslovil mě pan Robert Mikulík, který byl kdysi jedním z mých klientů. Vyučoval v Americe a tam je standardem, že jsou nemocniční prostory obohaceny sochami nebo výtvarnými díly. Oslovil proto mě a vymysleli jsme sousoší čtyř soch - láska, štěstí, naděje a smutek. Všechny mají figuru ženy v anonymní tváři. A třetím projektem, který mě dá se říct proslavil, je Peklo Čertovina v Hlinsku.

Čerti jsou čistě z vaší dílny, nebo jste s někým spolupracoval?

Čistě moji. Kromě několika postav jsem vyráběl třeba i trůn, recepci nebo bar. Vzniklo to tak, že jsem dělal pohádkovou alej do Bystřice nad Pernštejnem a její součástí byla i socha čerta. Ta zaujala i majitele Čertoviny a nabídl mi spolupráci. Moc rád na to vzpomínám, protože se tam sešla opravdu skvělá parta lidí. Poznal jsem perfektní kováře či truhláře. A hlavně svoji ženu. (úsměv)

Jsou to tři úplně rozdílné projevy vašeho umění. Nebál jste se toho?

Mám rád výzvy. Když mě někdo osloví s něčím zajímavým, tak se vůbec nebráním. Člověk se tím obohacuje. Kdybych něco odmítl s tím, že bych to nedokázal, tak bych jen shodil sám sebe.

Nemáte to tedy tak, že byste se zaměřoval jen na figury nebo plastiky?

Já právě nejsem člověk, který by vydržel jen u jedné tvorby celý život. Potřebuji to čas od času obohatit něčím nevšedním.

Co jsem tak viděla, vyrábíte prakticky vše od sošek přes různé plastiky až třeba po postele. Co vás baví nejvíce?

To záleží na tom, jakou mám náladu. Teď třeba dělám hrozen pro jednoho vinaře a musím se přiznat, že se s tím trápím už druhý den a moc mě to nebaví. Je to ale pro známého, kterému jsem dělal už více plastik, a nechtěl jsem ho odmítnout.

Kde berete inspiraci?

Převážně jsou to zakázková díla. Dost často si lidé určí, co by zhruba chtěli a ztvárnění pak nechají na mně. To mi nevadí. Nejhorší jsou takové ty zakázky, kde vám skoro nařídí cenu a chtějí nějaký kýč. To dělám strašně nerad a teď už to většinou odmítám. Zpět ale k vaší otázce. Vždy říkám, že je to v tom dřevě schované a já to jen odkryji.

Takže když vidíte špalek, tak už víte, co by z něj mohlo vzniknout?

Je to opravdu kus od kusu, ale většinou ano. Občas kolem něj chodím jak mlsný pes kolem řeznictví, než v něm něco uvidím, a jindy to přijde úplně samo. To je pak záležitost několika málo minut.

A když vám zákazník nechá úplně volnou ruku, je výsledek spíše o vás, nebo se snažíte vcítit do jeho vkusu?

Ani ne tak vkusu jako spíš místa, kde bude socha stát. Zrovna nedávno mi přivezli nádherný kmen třešně s tím, že by z něj chtěli něco vysochat. Když jsem sloupal kůru, tak to bylo tak zajímavě rostlé dřevo, že jsem korpus stromu zachoval a sochu vytvořil uvnitř něj. Pracovně jsem to nazval Víla. To se mi líbilo a i zákazník byl spokojený.

Dáváte všem dílům nějaké názvy?

Už ne. Podle mě je vymýšlení jména na celé soše to nejtěžší. Pokud tvořím na výstavu, tak musím, aby se sochy nějak odlišily, ale u zakázek už to několik let nedělám.

Jak jste se vlastně k sochařině dostal?

Mám kamaráda v Doubravníku a tam je galerie Z ruky. Je to opravdu nádherné místo. Jednou jsem tam viděl dřevěné plastiky pana sochaře Jiřího Macháčka, které kombinoval s kůží a kamenem. Tam jsem se pro to nadchl. Doma jsem pak začal zkoušet něco tvořit, rozdával jsem to babičkám, mamce a známým a postupně to přerostlo v to, že jsem se rozhodl udělat výstavu v galerii.

Projevovaly se u vás umělecké vlohy už odmalička?

Dá se říct, že ano, protože táta maloval, ségra maluje… Ale teda víc než umění mě v pubertě přitahoval fotbal a myslel jsem si, že se jím budu jednou živit. Nicméně někde uvnitř ten talent byl a život mě k tomu postupně nasměroval.

Dá se říct, že to, že budete jednou známý, předurčuje už vaše jméno. Pavel Švanda je poměrně slavný spisovatel a novinář, další váš jmenovec se zase do dějin zapsal jako křesťanský aktivista. Není poněkud profláklé jméno někdy spíše na škodu?

Dříve jsem se svým příjmením patálie měl, nýbrž ne kvůli slavným jmenovcům, ale spolužáci se mi vysmívali, že jsem Švanda Dudák. (smích) Jako dítě jsem to bral jako urážku. Teď už však vím, že na jménu vůbec nezáleží. Důležité je, co tady po sobě člověk zanechá.

Vraťme se zpět k vaší tvorbě. Pracujete jen se dřevem? Nelákalo vás někdy zkusit třeba kámen?

Lákalo a pořád láká. Ještě jsem tuto myšlenku úplně nezavrhl, takže uvidíme, jestli se do něčeho podobného v budoucnu nepustím.

Proč jste si tenkrát vybral zrovna dřevo?

Bavilo mě z něj tvořit. Dřevo mě provází odmalička. Voní mi a na rozdíl od lidí neustále pracuje. (smích) V mládí jsem si ale nikdy nepomyslel, že by mě to mohlo živit.

Jaký druh dřeva máte nejraději?

Dub. Preferuji ho jednak kvůli jeho trvanlivosti, ale i krásné kresbě. Do interiérů však nejvíce používám vyschlou lípu, protože se s ní dobře pracuje a je to oproti dubu lehčí.

Je naopak nějaké dřevo, které je pro sochaře vyloženě nevhodné?

Všechny jehličnany. Narozdíl od listnáčů se totiž opravdu velmi zaštipují. Neříkám, že by socha třeba ze smrku vytvořit nešla, ale byla by s ní hrozná práce a v exteriéru by dlouho nevydržela. Takže se prostě nepoužívá.

Jak dlouho trvá takovou sochu stvořit? Mluvili jsme například o sochách v nemocnici u svaté Anny, které jsou velké jako člověk, dejme si jako příklad je.

Zhruba týden intenzivní práce, ale zdůrazňuji slovo intenzivní. Nemyslím tím osmihodinovou pracovní dobu. Odhadem to může být takových padesát šedesát hodin.

Necháváte je pak jen tak, nebo je ještě nějak upravujete?

Do interiérů nejčastěji používám anglický vosk a do exteriérů jsou různé řady lazur a olejů. Záleží na konkrétním zákazníkovi, protože jsou tam velké cenové rozdíly.

A co nějaké barvy? Ty nepoužíváte?

Ty jsem použil třeba na zmiňovanou pohádkovou alej v Bystřici. Postavy jsou tam dokreslené. Pro mě to byl až skoro kýč, ale vycházel jsem z toho, že je to primárně určené pro děti. Jinak tyto barevné projekty moc nevyhledávám.

Pár míst už zaznělo, ale kde všude můžeme vaše díla vidět?

Dá se říct, že po celé republice. Třeba jeden z mých vodníků je až ve slovenském Trenčíně a další jsou na spoustě míst u nás. Všechny jsou něčím originální. Snažil jsem se nedělat kopie a každému z nich vymyslet nějaký příběh. Jeden třeba zašívá botu, další drží v ruce prut a podobně.

Můžete jmenovat i konkrétní sochy tady na Vysočině?

Tak to je třeba poutník na Křemešníku u Pelhřimova, betlém v Bystřici nad Pernštejnem, na Kuklíku na Žďársku je pak k vidění lipová víla a ve Svratce mám třeba Malého Bobše. Jinak většinu mých zákazníků tvoří lidé, kteří chtějí sochu pro soukromé účely.

Když někde uvidím dřevěnou sochu, poznám, že je vaše? Máte nějaký typický rukopis?

Nebrousím to a všechno opracovávám dláty. Je tam zkrátka vidět ruční práce. Strašně nerad na konečně doladění používám elektrické náčiní. U mě jsou skutečně vidět jednotlivé vrypy dlát a právě tím se snažím odlišit od ostatních.

Na co jste nejvíce hrdý?

Na zmiňované sochy pro zdraví v nemocnici u svaté Anny. To jsou věci, které dávají smysl. Do nemocnice nikdo nechodí moc rád a když už tam je, tak jsou sochy alespoň určitým zpestřením. Navíc i na tomto projektu se sešla parta správných lidí a poznal jsem obrovské lékařské kapacity. Musím znovu zmínit pana Mikulíka. Ze začátku se mi vůbec nepředstavil jako doktor, až později jsem zjistil, kolik má vlastně titulů. Dokázal skvělé věci, a přesto je neuvěřitelně lidský a na nic si nehraje. S takovým člověkem je radost pracovat.

Plánujete spolu nějakou další spolupráci?

Zatím ne, teď ani nejsme v kontaktu. Nicméně čísla na sebe máme a kdyby se ozval a chtěl vytvořit nějakou další sochu do nemocnice, tak do toho moc rád půjdu.

Co vás teď čeká?

Něco, co jsem v životě nedělal a už nejspíš ani nebudu. Bude to socha pro jednu paní veterinářku, kterou její babička strašila tím, že za ní přijde koňská hlava na slepičích nohou. A přesně to teď po mně chce vytvořit. Prvně jsem se začal smát, ale pak jsem pochopil, že to myslí vážně.

Je něco, co jste ještě nevytvořil, ale láká vás to?

Nemít na sochu žádný finanční limit, tak bych chtěl vytvořit něco, co tady ještě nebylo. Nedokážu říct konkrétně co, protože to ještě ani sám nevím, ale nejspíš by se to zase týkalo žen. Jim jsme vděční za všechno.