Obecní symboly byly obcím přidělovány od středověku panovníkem nebo nově od roku 1990 předsedou Poslanecké sněmovny. Za uplynulých 14 let bylo přitom uděleno 3 500 nových obecních znaků.

Z historie českých zemí je známo zhruba tisíc historických znaků měst a městysů a desítky historických městských vlajek. Po roce 1990 umožnil zákon o obcích současný boom komunální heraldiky a vexilologie, kdy se opravují omyly v historických znacích, udělují městské vlajky a přidělují znaky nové. „Obce, které nedisponovaly historickým znakem, si jej nechávají navrhnout většinou společně s vlajkou. Vlajka přitom může vzniknout až tehdy, pokud existuje znak. Tento proces se ale pomalu chýlí ke konci, neboť v České republice už jen něco přes půl druhého tisíce obcí nevlastní svůj návrh obecního znaku nebo vlajky," uvádí archivář Moravského zemského archivu v Brně a heraldik firmy Alerion PhDr. Zdeněk Kubík, který navrhuje komunální symboly pro města a obce již více než 15 let.

Mnoho obcí, které již znak navržen mají, si však nenechalo své komunální symboly vyrobit. Může se jednat o výsostné insignie nebo venkovní vlajkoslávu pro státní svátky či slavnostní příležitosti, ručně vyšívané znaky a prapory do zasedacích místností a jednacích sálů, dále například smaltované ovály pro označení úřadů a budov. „Povinnost to není, k dobrému jménu obce, šíření pověsti a podpoře cestovního ruchu to však patří," říká majitel firmy Alerion Mgr. Tomáš Pokorný, který se návrhem a výrobou obecních znaků a vlajek zabývá. „Mnoho obcí se v poslední době navrací k tradicím, což vždy pozorujeme s blížícími se státními svátky. V tuto dobu stoupá nejen poptávka po českých vlajkách, které se vyvěšují na budovy úřadů a radnice, ale roste zájem i o výrobu již zhotovených návrhů obecních symbolů. Může to být i ve formě odznáčků a upomínkových předmětů, o které projevují stále větší zájem nejen turisté, ale i místní obyvatelé. Mnoho měst a obcí se na nás také obrací s dotazy, jak vyzdobit město, uspořádat vlajkoslávu a důstojně se tak prezentovat při významných příležitostech, jako tomu bývalo zvykem za první republiky. I zde platí určitá pravidla a zvyklosti."

Do nově navrženého heraldického znaku se může promítnout zajímavý historický příběh obce, legenda, geografické reálie a přírodní zajímavosti, místní pamětihodnosti a kláštery, zasvěcení kostelů a kaplí či samotný název obce. Tomu předchází pátrání v archívech a nahlížení do historické literatury. Při návrhu znaku se heraldik musí řídit také závaznými vexilologickými a heraldickými pravidly, která určují např. užití barev, tzv. tinktur, či použití figur. Nelze zobrazit například konkrétní stavbu v obci nebo skálu s potokem u lesa, vše je potřeba převést do symbolické podoby heraldického „jazyka".

Žádná obec přitom není příliš malá či „mladá", aby se nemohla prezentovat formou heraldického znaku. Každé místo má svou jedinečnou historii. „Nejmenší obec, pro kterou jsme vyráběli uvítací tabule, byl Černý Potok v Krušných horách, kde žije pouhých 28 obyvatel. Když nyní sjíždíte z úpatí hor, tak vás při vjezdu do obce vítá krásná reprezentativní tabule se znakem obce," dodává Pokorný.

Kromě návrhu nových heraldických znaků se ale opravují i omyly v historických znacích. Často se po staletí užívané znaky mírně pozměnily a jsou užívány s chybami. „Mohou to být heraldické detaily, ale viditelné a důležité jsou zejména u velkých měst a starých znakových privilegií. Často měníme některé drobnosti a vyjasňujeme je, teprve poté upravujeme vlastní kresbu znaku. Heraldika totiž pracuje s tzv. blasonem, slovním popisem znaku (ne s obrázkem), a není proto až tak zásadní, jak přesně bude znak nakreslen. Už v minulosti se dával každému umělci nebo řemeslníkovi určitý volný prostor, aby znak vyhotovil, jak umí svým vlastním ztvárněním, samozřejmě při respektování popisu znaku. Dnes je to již jinak, znak je pro město určitým logem, které se graficky nemění, což je také dáno grafickými programy a běžně užívanými a lehce šiřitelnými grafickými soubory," uzavírá Pokorný.