Partyzánský pochod se každý rok mění, letos byl věnovaný okolí Krucemburku. „Pokaždé trasa vede po jiných místech Vysočiny a je věnovaná jiné partyzánské skupině. Odbojová činnost u nás byla na konci války velice intenzivní, takže variant je spoustu. Tentokrát jsme zvolili krásné okolí rybníka Řeka, Velkého Dářka a Žďárských vrchů,“ přiblížil hlavní organizátor pochodu Radim Chrást.

„Snažíme se, aby trasa byla atraktivní nejen z historického pohledu, ale i z hlediska přírody. V minulosti jsme šli například kolem Fryšavy, Víru, Hrotovic nebo třeba Mnichu na Pelhřimovsku. Pochodníkům se líbí, že se trasy mění a každý rok poznávají nová místa, památníčky a partyzánskou činnost. Možná i proto jich jezdí tolik,“ zamyslel se Chrást.

Účastníci pochodu si mohli vybírat ze tří tras, a to desetikilometrové veteránské trasy, střední pětadvacetikilometrové a nejdelší pak měla pětatřicet kilometrů. Za projití celé cesty pak dostali pamětní medaili. „Ta je vždy věnovaná konkrétní partyzánské skupině, která v daném prostoru operovala. Letošní medaile se proto váže k partyzánskému oddílu Mistra Jana Husa,“ doplnil Chrást.

Na pochod přijeli lidé nejen z České republiky, ale i Slovenska, Polska, Rakouska a Ruska. „Byla tady i paní, jejíž teta také pomáhala partyzánům a měla i odznak partyzánského pomocníka,“ vyzdvihl Chrást.

Na akci nechyběli ani váleční veteráni. „V devět hodin jsme u pomníku v Krucemburku měli pietní akci. Přijeli na ni i novodobí váleční veteráni, kteří nám udělali čestnou stráž. Poté jsme je za jejich službu u armády ocenili pamětní medailí a místní badatel pan Vomela přidal pár slov z historie,“ popsal Chrást.

Pavel Vomela doplnil i konkrétní příběhy spojené s partyzánskou činností v Krucemburku. „U nás a v okolí Němci zatkli zhruba 25 lidí. Převezli je do Malé pevnosti v Terezíně a tam si prožili očistec. Mezi zatčenými byly i čtyři ženy, které pomáhaly partyzánům, a tři z nich doslova utloukli,“ začal s vyprávěním místní amatérský historik, který je spoluautorem dvou knih o partyzánech.

Při jednom ze zatýkání došlo k tragickému omylu. „V Krucemburku byl evangelický farář Bohumil Pour, který byl napojený na odbojovou skupinu Rada tří. Němci ho jednou přijeli zatknout, ptali se, kde je tady fara, a někdo ukázal na katolickou faru nad náměstím. Kvůli tomuto omylu zatkli faráře Víznera a jeho bratra, kteří neměli s partyzány nic společného,“ vzpomínal Vomela.

„Farář Vízner byl vězněný na Pankráci. Byl tak zmučený, že mu jako jedinému gestapáci povolili, že k němu mohl přijít krucemburský obvodní lékař Drbálek. Válku přežil a zemřel až v roce 1962. Jeho bratr ale takové štěstí neměl. Dostal tyfus a Němci ho zastřelili,“ dodal Vomela.

Na myšlenku pořádat partyzánské pochody přišel Radim Chrást díky svému předkovi. „Můj dědeček byl pomocníkem partyzánské skupiny Jermak. Když jsem začal jezdit do Ruska a na Ukrajinu, tak jsem se potkal se spojařkou, která ho znala, a ptala se, jestli se u nás partyzáni nějak připomínají,“ svěřil se organizátor pochodu.

„V té době probíhala jakási vlna částečného znevažování partyzánských aktivit. Samozřejmě ne všichni partyzáni byli svatí, ale na druhou stranu udělali spoustu věcí, které z vojenského pohledu byly docela významné, takže jsme si řekli, že je škoda na ně nějak nevzpomenout,“ popsal Chrást.

Cílem pochodu je ale zavzpomínat i na obyvatele vísek, kteří bojovníkům pomáhali. „Nejde nám ani tak přímo o partyzány, ale spíš jsme chtěli připomenout památku obyčejných lidí, kteří nasazovali životy a partyzány u sebe nechali třeba najíst, oholit se nebo si vyprat,“ doplnil Chrást.