V zimě tady hostům starosta, obchodník a hostinský v jedné osobě Jindřich Holub přitopí v modrých kachlových kamnech, která jsou původní. Mají jen nové kování.
Jsme v létě roku 2024 a v hospodě jako kdyby se zastavil čas. Od stropu visí petrolejka, ale zřejmě v ní už večer bliká žárovka, protože podle Jindřicha Holuba petrolej dneska pěkně leze do peněz. Přímo nad stolem vidíme kus ohýbaného dřeva.
„To je jařmo, zápřah na voly,“ vysvětluje Holub. A na obraz císaře pána mouchy sedat mohou. Je schovaný pod sklem. Za jeho vlády prý byla obec Pohleď v rozkvětu. Bylo tady pětadvacet zemědělských usedlostí, dvě hospody, obchody, řemeslníci. Dnes tady kromě naší hospůdky není nic, hospodařit na statku se podle Holuba dnes nikomu nechce.
A proč je ten kus dřeva zrovna nad stolem? „Jařmo sedláci používali do poloviny 19. století, kdy se ještě tahaly vozy pomocí volů, protože koně byli panská zvířata. Nad stolem visí proto, aby lidé věděli, že jsou pořád pod jařmem, není žádná skutečná svoboda. Přestaňte platit daně a uvidíte i dneska, jak si na vás úřady došlápnou,“ směje se starosta.
Starobylá lavice u stolu, na které je radost posedět, je původní. Pochází z hospody, která tady v obci byla do roku 1971, kdy se následně na dvě desetiletí zavřela. Lokálem prošlo několik generací hostů. Nalévalo se jim už od roku 1780. Lokál provozoval židovský hostinský Bernard Pražák, zatímco statek vedle byl od roku 1591, a to je doloženo, vlastnictví selského rodu Michalů.
Rodina Bernarda Pražáka měla hostinec v péči do poloviny 19. století, pak přišli další nájemci. Vedle hospůdky zde fungoval i malý koloniál, stejně jako dnes.
play_fill
Jindřich Holub tuhle hospůdku otevřel v roce 1992. „Pivo točíme hostům ve sklípku, kde se drží chlad, stejně jak to bylo kdysi,“ dodává Holub.
Hospoda je součástí skanzenu Michalův statek. Celý areál statku je od roku 2014 národní kulturní památkou. Měli tu i koně. Už ho nemají. „Bylo mu přes třicet let. Jednou v noci vyšel na dvůr, zařehtal, já se divil, co se děje a pak jsem viděl, že si lehl na bok a zemřel,“ vzpomíná Holub.
V 19. století, kam nás hospoda a sousední krám svým vzhledem odkazují, měla obec přes dvě stovky lidí. Dneska jich tu není ani osmdesát, většina důchodci. Chodí sem místní na pivo. „Ale chodí, hlavně večer, až kolem sedmé,“ odpovídá starosta a zároveň hostinský a upozorňuje, že mu za chvíli přivezou pivo a jogurty. I krám za dveřmi hospody je ve stejném stylu 19. století, jak se na vesnicích nakupovalo. Jen na regálech je už ryze současná mouka, cukr a krabičky s čajem.
play_fill
Víc než domácí míří do téhle kouzelné hospůdky hosté odjinud, co se o ní dozvěděli z internetu nebo od známých. Hlavně ti z měst. Pochvalují si klid. „Říkají jak je tu hezky, chtěli by tu bydlet a já myslím, že ne dlouho. Do té doby, než by za nimi začali jezdit kamarádi s moderním mobilem v ruce a poznámkami v jaké vesnici to proboha žiješ,“ poznamená Holub. Do Pohledi jede jen pár autobusů, minimum vlaků.
Jak ukazuje Michalův statek byli lidé dřív mnohem skromnější. Komu by se chtělo dneska bydlet ve světnici s udusanou hlínou. „Tehdy ale nebyla jenom hlad a bída, robota a nevolnictví. I tehdy se lidé bavili a taky utráceli peníze, když je měli. Jako dnes. Nepočítali roky. Žili, stárli, předali grunt dětem a umřeli,“ přibližuje život tehdejšího venkova Jindřich Holub.
