Putování za záhadami můžeme na Vysočině začít v Přibyslavi. Štola pod přibyslavskou farou už dlouho láká historiky i speleology. „Ve spolupráci s Českou speleologickou společností z Jihlavy a doktorem Václavem Cílkem zde proběhlo natáčení pro pořad České televize s dokumentaristou režisérem Josefem Harvanem,“ vzpomíná místostarosta Přibyslavi Michael Omes. Při této příležitosti Václav Cílek vyslovil názor, že přibyslavská štola pod farou je středověké důlní průzkumné dílo a je velmi podobné štolám v Jílovém u Prahy a v Kutné Hoře.

Další tajemství Vysočiny

* Katakomby v Jihlavě

* Prokletý dům v Otíně

* Smírčí kámen u Lukova

* Poltergaist z Bobrové

* Šeptající želva z Obyčtova

* Sekta z Kuroslep

* Posvátný Křemešník

Přibyslavská štola pod farou patří k tajemným místům, protože dlouho nebylo zcela zřejmé, k čemu sloužila. První zmínka o městě Přibyslav pochází z poloviny 13. Století. Podzemní chodba měří asi 100 metrů, vchod do štoly se nachází ve svahu nad řekou Sázavou zhruba 150 metrů jihozápadně od přibyslavské fary. „ O účelu štoly se lze dnes jen dohadovat,“ konstatoval Cílek. Píše o ní podrobně Kulturní zařízení města Přibyslav jako o jedné z místních historických rarit.

Začala být ražena například jako úniková chodba ze středověkého města, později se v ní horníci pokoušeli dolovat. Dnes je to jedna z přibyslavských památek, otevřených jen výjimečně. I střed města Přibyslavi skrývá podle místostarosty Omese svá tajemství. Ve sklepích některých domů byly v minulosti vstupy do podzemí, které se zřejmě táhlo pod celým náměstím. Dnes jsou vchody zazděné nebo zasypané, jeden z nich je i ve slepení přibyslavské radnice.

Kostlivec z Ronova

Asi o dva kilometry dál od Přibyslavi se nacházejí zříceniny hradu Ronova. V jeho zdech byl v minulosti učiněn nález, který hradu zajistil pozornost záhadologů a novinářů na několik měsíců. Nález učinilo několik dospělých skautů z Chotěboře. „Při prohlídce hradu si všimli, že za jedním větším kamenem vypadlým z hradní zdi, vyčnívají kosti. Když několik z nich vyňali, zjistili, že jde zřejmě o kosti lidské,“ tak líčil přibyslavský historik Oldřich Málek. Nešlo o čerstvý mord, jak zjistila přivolaná policie, ale o kosti staré několik století. V dutině ve zdi hradu pak archeologové objevili téměř kompletní kostru. Historik Oldřich Málek kostru sestavil doma na koberci. „Na koberec jsem rozložil pruh plátna a s použitím anatomického atlasu jsem z kostí, které se podařilo shromáždit, sestavil skelet člověka, který zemřel pravděpodobně před šesti až sedmi staletími. Musím ale konstatovat, že šlo o kosti mimořádně zachovalé a zcela suché,“ popsal Málek svůj badatelský postup. Kosti byly zaslány do Brna na antropologický rozbor. Z rozboru vyplynulo, že kosti nalezené v základech hradu byly do těchto míst druhotně uloženy. Mrtvý byl muž, zemřel a zetlel někde jinde.

„Kosti skeletu jsou poměrně robustní. Jde o pozůstatky jedné osoby. Dospělého jedince, ve stáří 20 až 25 let, výšky kolem 172 centimetrů,“ uvedla ve svém rozboru antropoložka Petra Drobílková. Rozbor ale nálezcům kostry neodpověděl na nejdůležitější otázky. Proč a jak tento mladý muž zemřel a proč byly jeho kosti uloženy právě do výklenku v hradní zdi. Odpovědi si lze pouze domýšlet a popouštět uzdu fantazii. Kostra se podle posledních informací nachází ve sklepení přibyslavského muzea.

Zazděná Kateřina a černý muž

K monumentálnímu středověkému hradu Lipnice na údolím řeky Sázavy se váže už 600 let pověst o zazděné Kateřině z Landštejna. Byla manželkou lipnického pána, významného českého politika a nejvyššího purkrabího českého království Čeňka z Vartemberka. Ta se údajně zamilovala do majitele hradu Orlík u Humpolce, pohledného Jindřicha z Dubé. Jejich vztah byl ale odhalen. Kateřinina milence nechal manžel zavraždit, v hradní kapli pak zhotovit výklenek, kam umístil mrtvého Jindřicha a svoji nevěrnou ženu nechal přikovat ke zdi a spolu s mrtvým zazdít zaživa.

„Je to jen romantická legenda,“ říká kastelán hradu Marek Hanzlík. Ovšem je pravda, že na počátku 18. století na lipnickém hradě probíhaly stavební úpravy kaple a při té příležitosti zde dělníci objevili dvě kostry. Kostru ženy a muže oděnou ve zbytcích brnění. Zprávu o tom zanechal Gustav Kobliha, kronikář z Humpolce. Šlo opravdu o ostatky Kateřiny z Landštejna a Jindřicha z Dubé? Kastelán Hanzlík o tom pochybuje. Podle jeho slov byl Čeněk z Vartemberka bohabojný muž a představa, že někoho zazdívá, je nesmyslná. Nicméně legenda o černém muži který na prý hradě straší, protože zavraždil správce lipnického velkostatku, má podle Hanzlíka reálné jádro. V roce 1812 byl uvězněn v brněnské pevnosti Špilberku lipnický sládek a velký raubíř Kaspar Helm. „Byl souzen společně se svými kumpány šenkýřem Václavem Krupičkou a jakýmsi Johanem Wantierem za ubití a zardoušení. Nicméně u soudu se ukázalo, že toho má svědomí daleko více. Není to zatím z prostudovaných materiálů jasné, ale tento případ by mohl souviset s vraždou správce lipnického panského velkostatku a jeho ženy,“ popisuje událost kastelán Hanzlík. Tato vražda se odehrála na hradě a na jejím základě později vznikla hradní pověst O Černém muži.

Tajemství Dolního hřbitova

Jedním z prvních děl, které se zrodilo ze spolupráce a přátelství legendárního opata kláštera ve Žďáru nad Sázavou Václava Vejmluvy se stavitelem Janem Blažejem Santinim je takzvaný Dolní hřbitov nedaleko kláštera. Byl vybudován v roce 1709. Jeho symbolika je podřízena číslu tři a trojúhelníku na jehož vrcholu jsou tři kaple, znázorňujícího Svatou trojici nebo také vševidoucí oko Boha. Celkové řešení hřbitova včetně sochy znázorňující podle Apokalypsy anděla, který vyzve pozounem ke mrtvých vstání připomíná lidskou lebku, znamení moru ale také vítězství života nad smrtí.

Hřbitov vznikl v čase očekávaného morového ohrožení, které se ale nakonec Žďáru zázračně vyhnulo. Původní čistou koncepci symboliky Dolního hřbitova narušil Vejmluvův zástupce opat Bernard Hennet, když v roce 1755 nechal na místě vstupní brány postavit kapli čtvrtou. Proč to udělal, není známo, ale záhadologové mají jasno. Zásahem do původního uceleného díla majícího svoji logiku a řád došlo podle jejich názoru k porušení posvátné geometrie mělo za následek hororovou událost – věčný spánek některých mrtvých pohřbených na Dolním hřbitově byl narušen a tak se z některých z nich, jako byl například legendární správce Ulrich, stali upíři. Nicméně o opatu Hennetovi kolovali pověsti, že koketoval se svobodným zednářstvím a jeho skon byl stejně zvláštní jako jeho život. Od roku 1768 opat Hennet churavěl, zemřel 12. srpna 1770. Jeho smrt prý provázely kolem klášterního domu podivné úkazy, zjevení plamenných kruhů a svatozáří.

Podle žďárských starousedlíků bylo prý možné před desítkami let proniknout do nitra Zelené Hory. Údajně se tam má nacházet rozsáhlý podzemní labyrint. Jedním z těch, kteří se pokusili do podzemí proniknout, byl například záhadolog Milan Knob z chotěbořského Klubu nezávislých občanů badatelů. „Do podzemních chodeb jsem se dostal zakrytým otvorem v podlaze jedné z bočních kaplí kostelního ambitu,“ svěřil se chotěbořský lovec záhad a popisuje poměrně širokou chodbu, která se mírně svažovala. Po mírné zatáčce chodba končila rovnou stěnou. Za touto stěnou podle Milana Knoba v minulosti zřejmě chodba pokračovala, ale o celou úroveň níž, dál byla cesta nemožná, snad jen se prokopat.

Poslední český upír

Vyznavač černé magie nabízející démonovi lidskou oběť, aby si tak zajistil nesmrtelnost v říši „Nemrtvých“. Takto sugestivně vylíčil spisovatel a záhadolog Arnošt Vašíček v televizním seriálu Strážce duší postavu údajně posledního českého upíra Aloise Ulricha, vrchního správce zámeckého velkostatku Žďár.

O tom, že se s touto skutečně žijící tajemnou postavou dělo po smrti cosi podivného, dosvědčují ve Žďáře nad Sázavou a okolí jak historické dokumenty, tak i místní legendy.

Alois Ulrich byl údajně velmi krutý člověk, kterému poddaní nemohli přijít na jméno. Když zemřel v únoru 1817 ve věku šedesáti let, údajně na nervovou horečku, litoval ho asi málo kdo. Poddaní si odechli, ale ne nadlouho.

Správce Ulrich se stal podle pověstí upírem. Zjevoval se na různých místech v okolí žďárského zámku, nejčastěji pak na starém mostě, kde napadal především písaře a úředníky ze zámku. Panstvo muselo nechat nakonec vybudovat vedle mostu dřevěnou lávku, aby bylo možné se mostu vyhnout.

Stonařovský déšť meteoritů

Už je to více než dvě stě let, kdy si Stonařov na Jihlavsku připomněl významné výročí neobvyklého přírodního úkazu. V roce 1808 zažil Stonařov doslova déšť meteoritů, který trval několik minut. Na zem dopadly stovky kamenů. Událost dodnes budí zájem vědců i badatelů

Za to, že dnes víme, co se tehdy ve Stonařově stalo, vděčíme dobové kronice. Ve chvíli, kdy se stonařovští chystali na nedělní mši do kostela, uslyšeli ohlušující ránu. Pak už jen měli možnost sledovat déšť meteoritů, který trval celých osm minut. Na zem tehdy dopadlo až tři sta kamenů. Svědci během události popisovali i zajásá podivný zápach. K pádu meteoritů v okolí Stonařova došlo paradoxně pouhých pět let poté, co tehdejší vědecká obec přijala teorii o tom, že něco jako meteorit vůbec existuje. Nejmenší kusy kosmických kamenů nevážily víc než pár desítek gramů, nejtěžší kus měl celých šest kilo. „Ve Stonařově i na jiných místech spadly z mraků ve velmi hojném počtu kameny smíšené s většími dva i tři loty vážícími. Tato událost se vždy podobá strašidelnému úkazu. Někteří to chtěli zatajiti,“ popsal událost v kronice místní farář Hostlovský.

Stonařovské meteority podle odborníků pocházely z největší pravděpodobností z planetky Vesta a patří mezi takzvané HED achondrity. Podle nejnovějších výzkumů hornina stonařovského meteoritu vznikla již před 4,5 miliardami let. Pozoruhodné meteority ze Stonařova jsou rozmístěny ve sbírkách po celém světe. U nás si je můžeme prohlédnout v pražském Národním muzeu, v Moravském zemském muzeu v Brně nebo v Muzeu Vysočiny v Jihlavě.