V jeho kovářské dílně si podává ruku moderní doba s historií. Jedna z kovadlin pamatuje doby Rakousko-Uherska, další historický kousek dokonce snad i Napoleona. Petr Štáfl má historii rád a velice ochotně každého svým královstvím železa provede. „Já chtěl být kovářem už jako kluk, když jsme jezdili na trhy řemesel. Mám rád hlavně středovek a už jsem se viděl, jak kovám rytířskou zbroj,“ vysvětluje mladý řemeslník.

Kovářské řemeslo si vybral v deváté třídě, kovařině se učil v Třebíči a rozhodnutí nikdy nelitoval. „Babičky mi říkaly, že mám umění v krvi,“ vysvětluje potomek slavné umělecké rodiny Štáflů. Jeho předkové jsou autory pověstné sochy Hnáta na havlíčkobrodské radnici. Praprastrýc byl slavný malíř Otakar Štáfl. Jeho chalupa v Havlíčkově Brodě je národní kulturní památka. Mladý Petr jen trochu zběhl od barev ke kovadlině, ale pracuje s ní stejně bravurně jako jeho předek s paletou.

Kovář nemusí být lamželezo. Ale musí být šikovný, pilný, vědět jak se železo chová, jak do něho bouchnout. Ale i za tak šikovným kovářem jako je Petr Štáfl, zůstaly na začátku učednických let tuny zničeného železa. A co je základním mistrovským kouskem pro každého kováře? Obyčejný hřebík. „Právě na hřebíku se kovář řemeslo učí a já jich na začátku zkazil tisíce,“ svěřuje se Petr a hned ukazuje, jak se takový hřebík narodí z kusu železa. A opravdu, není to nic jednoduchého.

Zatím co jeho vrstevníci dostali od rodičů k narozeninám ve čtrnácti, patnácti letech třeba moped, Petr Štáfl dostal od strýce svoji první šlapací výheň. V šestnácti s otcem začali stavět v Uhrách u Přibyslavi kovářskou dílnu na místě bývalé stodoly. „Každý kovář má být nejdřív tovaryš,“ vysvětluje mladý kovář, který bral zkušenosti ve Francii, ale skutečné řemeslo se učil od takových mistrů železa jako Karel Ondráček a dodává: „Málo kdo dneska ví, že Česko je kovářská velmoc. Jezdí se k nám učit řemeslo lidé až z Ameriky a Nového Zélandu.“

V dílně v Uhrách tvoří Petr Štáfl umělecká díla i obyčejnou kovařinu. Mříže do oken, kovové ploty, všechno podle vlastních návrhů. Jeho další velkou radostí je, kromě práce se železem sbírání starých kovářských nástrojů a zařízení. Kovadliny, soustruhy, buchary. „Většinu těch věcí jsem koupil buď v bazarech, nebo od původních majitelů, kteří je chtěli hodit do šrotu. Je to škoda. Každý ten stroj má duši a je v něm kus poctivé práce,“ říká Petr Štáfl.

Na to, že je mu pouhých 23 let, hovoří o své práci s větší radostí a odborností, než lidé mnohem starší. Ano, Petr Štáfl má svoje řemeslo rád. „Dává mi pocit svobody, radost z toho, že po mě ještě za desítky let tady na Vysočině něco zůstane,“ vysvětluje kovář umělec.

V Přibyslavi a okolí jsou jeho díla už dneska k vidění v hojném počtu, ale ten největší kousek stojí doslova za humny mezi osadou Uhry a sousedním Dvorkem. Kovový kříž je čtyři metry vysoký.Když se o něj budou obyvatelé obou osad aspoň trochu starat, kříž přečká věky. Na unikátním díle pracoval mladý kovář zhruba rok s podporou sousedů a města Přibyslav. Petr Štáfl vrátil do Přibyslavi kovářské řemeslo, které tu mělo dlouhou tradici. Kováren bylo ve městě a okolí hned několik, ale postupně vzaly za své. Jedna z posledních zanikla v Olešence.