Byl to on sám, kdo se postaral o vznik muzea a nastřádal neuvěřitelné množství exponátů, jinými slovy předmětů všeho možného druhu, původu a určení. Ten nejnovější získal shodou okolností jen před několika málo dny.

„Kamarádi mi přivezli dvě stě litrový sud wehrmachtu z roku 1944. A nejkrásnější je to, že je ze čtvrtiny plný původním německým syntetickým benzinem. Našli ho zakopaný někde v písku. Sud už má své za sebou, musím proto jeho obsah vypustit. Vzorek ale přeliji do malé lahve, aby si i návštěvníci mohli přivonět, jak ten benzin strašně páchl," usmívá se Prchal.

Celoživotní sbírka

Exponáty, které jeho originální muzeum tvoří, sbíral  po celý svůj život. Nikterak je nerestauruje ani neopravuje. Přistupuje pouze k nejnutnějšímu očištění od rzi a nečistot. „Nasbíral jsem nespočet věcí. Nedokážu odhadnout, kolik jich  v muzeu mám. Stovky, možná tisíce. Ale každopádně jsem na ně patřičně pyšný. Expozici stále rozšiřuji. Každou chvíli se za mnou někdo staví a přinese zajímavý kousek, nebo mi ho jen tak zapůjčí. Těmto lidem patří můj velký dík," pokračoval Prchal.

Všechny věci Prchalova muzea se za jeden jediný den  prohlédnout a prozkoumat nedají.

Ještě než nám otevřel Ladislav Prchal dveře svého muzea, vysvětlil, proč se muzeum jmenuje Letu a pádu.

„Víte, ona je to taková moje filozofie. Vychází z toho, že každá věc i každý děj  procházejí určitými fázemi. V tomto případě první fází je fáze letu. Ta se po určité době stává nestabilní a přechází do druhé fáze, tedy do pádu. A proto, aby všechno fungovalo, tak jak má, musíme dobře pochopit základní veličiny. Především je zapotřebí dobře prozkoumat prostor a čas," říká tajemně Prchal.

Po několika dřevěných schodech stoupáme do patra.  Tu a tam na stěně visí staré  obecní cedule z časů první i druhé světové války, nebo z dob komunistického Československa. Vstupujeme do rozlehlé místnosti.

„Je zaměřena na letectví, padáky a rogala. Ptáte se proč? Protože létání je něco úžasného. Dříve lidé mohli akorát tak obdivovat ptáky, jak lehce krouží po blankytném nebi. Největší její zajímavostí ale je zde přítomný  zpěvák Michael Jackson v přetlakovém skafandru posazený na motorové rogalo," ukazuje Prchal na figurínu s černou parukou na hlavě. Kromě božského Michaela se ale v místnosti nacházejí i další věci, a to i z jiných oblastí, než je „aviatika".

Například jde o předměty z pedagogického koutku či koutku Pythagorova. Jsou v ní i předměty, které už nejsou dávno v módě: dřevěné rádio, letitá motorová pila, staré šicí stroje, uniformy válečných veteránů nebo láhve s pískem a zeminou ze zemí, ve kterých v posledních letech působily naše vojenské jednotky, například z Afghánistánu či států bývalé Jugoslávie.

Na stěnách visí pestrobarevné státní vlajky, z obrazů se na nás dívají oči bývalých našich i cizích státníků a diktátorů. A když zvedneme oči, uvidíme i ornáty katolických duchovních. O stěny jsou opřené  lyže, stojí tam sáňky a na jedné z poliček leží dokonce i bílý polévkový talíř s typickým symbolem Hitlerovy mládeže.

Až telefony zazvoní

Opouštíme první místnost a vstupujeme do druhé. Ladislav Prchal ji pojmenoval: psychologická léčebna.

Jde vlastně o provizorní knihovnu plnou starých tisků a nástěnných map. Významnou cenností, na kterou nás Prchal hned upozorňuje, je starý autoatlas Slovenska a Podkarpatské Rusi. „Abych nezapomněl, tady v rohu mám asi padesát starých a stále funkčních telefonů. Jednou, až si najdu chvilku, zprovozním je. Moje představa je taková, že by každý z telefonů zvonil jinak a dohromady by to vytvořilo nějakou melodii," zasnil se Prchal.
Když všechna vejce byla bio. Právě tak se jmenuje třetí a prozatím i poslední místnost muzea Letu a pádu.

A jak už její název napovídá, jsou v ní   uloženy předměty každodenní potřeby z časů našich babiček, prababiček a praprababiček. Od houpacího koníka pro děti, přes šicí stroj, rolnické žací nástroje, hrníčky, skleničky, lahve, starou pokladnu z prodejny až po tehdejší ruční mechanickou pračku.

Kolem poledne

„No, a to je asi vše, co je u mě v tuto chvíli k vidění. Ale ještě bych chtěl dodat, že kdyby se sem chtěl někdo podívat, tak ať rovnou přijede. Stačí, když zazvoní kolem poledne. Rozhodně chybu neudělá. Neboť smyslem mého muzea je jednoduchý fakt. Chci, aby odtud lidé odcházeli dobře naladěni a s úsměvem na tváři. Často také dávám lidem hádat, k čemu byly vystavené předměty využívány, a věřte, že je velmi zajímavé poslouchat všechny ty teorie," loučí se s námi  Ladislav Prchal.