První český ekonom, uznávaný odborníky, označovaný zároveň jako poslední ekonom staré školy.

Profesor JUDr. František Vencovský se narodil v Úsobí 12. ledna roku 1923. Zemřel v Praze 5. července 2006.

„Narodil se ve stejném měsíci, kdy byl spáchán atentát na ministra financí Aloise Rašína, a jistě tehdy nikdo netušil, že právě on bude posledním žijícím z generace ekonomů, která ještě získávala své vzdělání na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Tradici ekonomického vzdělávání založil na fakultě již v druhé polovině 19. století Albín Bráf a univerzita dala této zemi řadu vynikajících ekonomů různého zaměření a přesvědčení – kromě ministra Rašína to byl zejména jeho velký názorový oponent Karel Engliš, se kterým pojilo právě Františka Vencovského velmi úzké pouto, ale také třeba první český keynesián Josef Macek nebo ekonom rakouské školy František Čuhel," tak vzpomíná na Františka Vencovského jeho kolega, ekonom František Zajíček.

BAŠTA STALINISMU

Avšak všichni ekonomové vychovaní univerzitou byli nekomunisté. To se podle Františka Zajíčka komunistickému režimu příliš nehodilo a ekonomické vzdělávání přešlo definitivně od roku 1953 na nově zřízenou Vysokou školu ekonomickou (ta sama nahradila okleštěnou Vysokou školu obchodní), která se do sametové revoluce stala, až na několik málo výjimek, baštou nejtvrdšího stalinismu a při vší úctě k jejím absolventům se nikdo ani nepřiblížil významu dávných absolventů Univerzity Karlovy.

František Vencovský získal titul doktora práv (a tím i ekonomické vzdělání) na poslední chvíli, v roce 1949. Byl nepřekonatelným expertem na české ekonomické myšlení, a to jak v oblasti teoretické, tak i v oblasti národohospodářské. Na rozdíl od mnoha ostatních studentů některé velikány zdejší ekonomické historie osobně znal.

To se týká právě Karla Engliše. Byl jeho posledním asistentem. Blízký mu zůstal i v době, kdy bývalý režim Engliše vypověděl z Prahy a přikázal mu nucený pobyt v Hrabyni na Ostravsku.

Stejně tak byl vynikajícím znalcem hospodářských dějin naší země s důrazem na měnové otázky – tedy zejména na otázku měnových reforem v letech 1919, 1945 a 1953, na vypořádání státních dluhů Československa atd. Ne nadarmo byl po bezmála čtvrtstoletí spolupracovníkem a poradcem nejednoho šéfa centrální banky na našem území, ať už nesla jakékoli jméno.

V 90. letech se konečně ve velmi zralém věku dočkal i akademického ocenění svých znalostí. Získal postupně jak docenturu, tak i profesuru v oboru finance. A zejména učil – to, co uměl nejlépe – československé ekonomické myšlení a jeho dějiny a historii monetární politiky na našem území. „Učil na Vysoké škole ekonomické, nikoli na Právnické fakultě, kde dodnes není vidět sebemenší relevantní snaha navázat na skvělé tradice ekonomického vzdělávání. A právě Vysoké škole ekonomické, zejména studentům bude postava profesora Vencovského velmi chybět. Odborně a lidsky ho dnes totiž nikdo nemůže zastoupit," zdůraznil ve svých vzpomínkách František Zajíček. Vysoká škola ekonomická ale na Františka Vencovského nezapomněla.

UZNÁVANÝ ODBORNÍK

V úterý 27. května 2008 byla slavnostně odhalena pamětní deska prof. JUDr. Františka Vencovského umístěná v předsálí Nové auly, která od nynějška ponese jméno tohoto významného ekonoma.

Pamětní desku odhalil rektor VŠE v Praze, prof. Ing. Richard Hindls, CSc. spolu s děkanem Fakulty financí a účetnictví, doc. Ing. Petrem Dvořákem, Ph.D. za přítomnosti členů Vědecké rady VŠE v Praze a dalších hostů z řad akademické obce VŠE v Praze. Pozvání přijala i manželka prof. Vencovského.

Prof. JUDr. František Vencovský byl významným českým národohospodářem a historikem v oblasti dějin ekonomického myšlení, bankovnictví a měnové teorie a politiky, který byl ještě za svého života respektován jako vynikající odborník všemi generacemi ekonomů působících v těchto oblastech.

V roce 1998 byly vydány Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, které jsou považovány za jeho vrcholné literární dílo.
Profesor Vencovský dostal za svou činnost řadu vyznamenání a medailí, mezi kterými lze jmenovat medaili za zásluhy II. stupně, za zásluhy o stát v oblasti hospodářské a v oblasti vědy, která mu jako vůbec prvnímu ekonomovi v historii byla udělena prezidentem republiky Václavem Klausem v roce 2003. Vysokou školou ekonomickou v Praze byla profesoru Františku Vencovskému v roce 2003 udělena Medaile Aloise Rašína. V roce 2004 se prof. Vencovský stal historicky prvním laureátem Ceny České společnosti ekonomické za dlouhodobý přínos českému ekonomickému myšlení, která mu byla udělena za přínos k rozvoji české monetární teorie a politiky a za přínos v oblasti dějin české monetární teorie, měnové politiky a bankovnictví.

Prof. Vencovský působil na VŠE v Praze od roku 1993, kdy se stal členem Katedry měnové teorie a politiky Fakulty financí a účetnictví. V současné době je možné v předsálí Nové, nyní již Vencovského, auly shlédnout výstavku připomínající působení a život prof. Vencovského.

Pod autorským vedením Františka Vencovského byl na sklonku roku 1999 dokončen a publikován mimořádný projekt. Kniha pod názvem dějiny bankovnictví v Českých zemích.

UNIKÁTNÍ MONOGRAFIE

Takto rozsáhlá monografie o dějinách bankovnictví na územÍ českých zemí nemá Podle bankovního institute v Praze v domácí literatuře obdoby. Je zajímavé, jak připomíná sám hlavní autor a editor, že máme k dispozici mnohem více odborných publikací o dějinách samotných platidel, než o celém systému peněžní soustavy, v němž jsou platidla pouhým nástrojem směny.

Ekonomové v tomto směru zaostali za numismatiky. O to důležitější je na tento text upozornit. Kniha je řazena chronologicky, její výklad začíná zhruba v 11.-12. století a končí současností. Je zajimavé, ale i logické, že čím více se přibližuje současnost, tím více se v autorském kolektivu prosazuje vliv ekonomů a naopak čím více se vzdalujeme výkladem do minulosti, tím větší díl práce odvádějí historici.

Důvodem je fakt, že vzdálenější minulost bankovních systémů je nejen ekonomické, ale i širší laické veřejnosti do značné míry skryta. Možná právě proto jsou historicky vzdálenější pasáže tak zajímavé a poučné. V mnohých téměř detektivně napínavých výkladech si nejen zopakujeme, že název dolaru pochází z území českých zemí a to přímo z Jáchymova. Tam Šlikové postavili na začátku šestnáctého století na stříbrné žíle svou mincovnu a začali razit proslulý Joachimsthaler, později už jen stříbrný thaler či tolar, v průběhu několika desítek let nejuznávanější platidlo ve střední a západní Evropě.

PĚTKA A BÚRY

Dneškem na nás dýchne druhá část příběhu soukromého jáchymovského dolu, který byl pro úspěšnost a kvalitu svých produktů po zásluze potrestán zestátněním rakouskou korunou a to bez náhrady.

Připomeneme si, jak měnové reformy v rakousko-uherské monarchii spojené s přechodem ze zlatky (která byla mimochodem stříbrným platidlem nikoli zlatým) na novou korunu v poměru jedna ku dvěma způsobily, že dodnes říkáme desetikoruně „pětka".

Stejně tak si pečlivý čtenář jistě najde i pasáž o tom, proč pětikoruně říkáme „búra". Kniha bravurně popisuje evoluci samotného bankovnictví.

Dozvíme se, že bankéři se nejprve profilovali jako směnárníci napomáhající obyvatelstvu při odstraňování nejasností vzniklých v důsledku rozmanitosti soukromě raženého oběživa různých nominálií v zemi. Bankéři, původně nazývaní vekslíři, tedy byli specialisté na srovnávání hodnot různých měn.

RISK NENÍ VŽDY ZISK

Stejně tak se profilovali jako odborníci na poukazování peněz na dálku, což byla velmi riskantní, ale též výnosná záležitost. Připomeneme si, že vedlejším produktem této činnosti byl vznik směnky jako první předchůdkyně papírových peněz. Ale papírové peníze vznikaly nejen z tohoto soukromého popudu, ale i z popudu vládního, a to ve formě cenných papírů vydávaných panovníkem na pokrytí jeho výdajů.

Tento rozdíl čtenáři ulehčí pochopení rozdílu, jaký může být mezi dvěma druhy „papírových peněz". Centrální bankéři se zase rádi zahloubají do příběhu skotského finančníka Johna Lawa, kterf připsal veškerou roli při stimulování ekonomické aktivity penězům. Více peněz (v jakékoli podobě) mělo podle něj stimulovat více obchodu a více blahobytu.

S dnešními znalostmi nikoho nepřekvapí, že když tento finanční mág dostal od francouzského krále možnost vyzkoušet svou teorii v praxi, přivedl za pouhé čtyři roky tuto zemi ke státnímu krachu. Čtenář zkrátka najde v knize obrovskou inspiraci pro dnešek a při pohledu na středověké disputace o výši optimální úrokové sazby se bude dívat i na dnešní národohospodářské diskuse s patřičným nadhledem. O moc víc než tehdy toho stejně nevíme, řekne si asi.

VÝZNAMNÁ CENA

Na památku slavného českého ekonoma pořádá Vysoká škola finanční a správní soutěž o Cenu Františka Vencovského., Soutěž se koná již šest let, loni se o první cenu podělily dvě ekonomky: Mgr. Volha Audzei, M.A., Ph.D. (CERGE – EI), a Ing. Hana Lipovská (Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity). Cena je dotována pořadatelem částkou 200 000 Kč na další výzkum, kterou si výherkyně rozdělí.

Jedná se o bienále.

Na třetím místě se umístil PhDr. Jakub Matějů, M.A. (CERGE-EI a ČNB). Cena je vyhlašována vždy při příležitosti velké vědecké konference, jejíž téma koresponduje s tématem soutěže. Loňský již pátý ročník se věnoval tématu současného dění aktuálnímu tématu Evropská ekonomika – návrat k růstu nebo dlouhodobá stagnace?

Význačného rodáka si městečko Úsobí na Havlíčkobrodsku připomíná například v trojdílné historické publikaci nazvané dějiny Úsobí a Chýšky od Jiřího Bořeckého.

Podle infromací úřadu městyse v Úsobí dosud žije vzdálené příbuzenstvo slavného ekonoma Vencovského, jeho rodný dům slouží jako rekreační objekt.