Letos je to už 180 let, co geniální hudební skladatel začal v tehdejším Německém Brodě svoje studia. Autor devíti oper, cyklu symfonických básní Má vlast, komorního díla Z mého života, i řady dalších skladeb, studoval v gymnáziu v Německém, dnes Havlíčkově, letech 1836 - 1839.

Oč aktivnější byl jeho umělecký život, tím trpčí byl jeho konec, který nedává po léta jasnou odpověď na otázku, nač slavný skladatel vlastně zemřel. Jeho skon je zahalen mýty a pověstmi, které nejsou zrovna příjemné.

Zemřel v ústavu

Podle oficiálních údajů o životě a díle hudebního skladatele, trpěl Smetana na konci života hluchotou, halucinacemi a z toho vyplývající paranoiou, kterou údajně způsobil syfilis.

Od počátku roku 1884 světlých chvílí v jeho životě ubývalo. Celonárodních oslav svých 60. narozenin si již neužil. Když se v záchvatech zuřivosti stával nezvladatelným a často nebezpečným pro své okolí, byl 22. dubna 1884 převezen do Ústavu pro choromyslné v Praze na Vinohradech v Kateřinské ulici, kde bez nabytí vědomí zemřel v půl páté odpoledne dne 12. května 1884.

Syfilis, ve středověku též francouzská nemoc, je chronické infekční onemocnění způsobené bakterií Treponema pallium, které se přenáší téměř výhradně pohlavním stykem. Neléčená nemoc může být smrtelná nebo způsobit trvalou invaliditu.

Nakazit se touto chorobou, označovanou právem za metlu lidstva, nebylo v minulosti nijak těžké. Konce nakažených byly tragické, protože tehdejší medicína neznala antibiotika. Od 16. do 19. století byla nejčastějším lékem proti syfilidě rtuť ve formě masti, která sice odstranila vyrážku, ale nestačila zastavit postup choroby do dalšího stádia vedoucího k šílenství a smrti. Navíc rtuť ve vyšších dávkách způsobovala otravu. Ve výčtu slavných osobností, které touto nemocí trpěli, je vedle vojevůdce Albrechta z Valdštejna a Nicoly Paganiniho uveden i Bedřich Smetana.

„Historie obsahuje mnoho omylů a chyb. Během mého života jsem už zaznamenal několik omylů dějin, které se napravovaly a vyvracely. Jedním z velkých omylů je i tvrzení, že Bedřich Smetana onemocněl syfilidou a jednou z velkých chyb je, že doposud nebyla tato nepravdivá informace poškozující našeho českého velikána, odstraněna z učebnic, encyklopedií a internetu," tvrdí potomek slavného hudebního skladatele pražský lékař Zdeněk Schwarz.

„Byl to můj 3x pradědeček. Jediná dcera Bedřicha Smetany z prvního manželství, která přežila, se jmenovala Žofie. Jejím manželem byl hajný z Jabkenické myslivny Josef Schwarz. U nich také Smetana dožil a nebýt jejich ochoty a péče, tak by Smetana zemřel nejspíše dříve," vysvětluje lékař.

Bedřich Smetana neměl syfilis

Hudební velikán, jakým Smetana bezesporu byl, jehož skladby doprovází mnoho akcí i na mezinárodní úrovni, si podle doktora Schwarze zaslouží vděk a uznání, ale hlavně očištění od nepravdy, že měl syfilis. A to už proto, že například jeho nádherná Vltava se hrála při vzniku Evropské unie nebo na pohřbu Tomáše Bati v Kanadě a že se u jeho hrobu na Vyšehradě slavnostně zahajují každoročně mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro.

„Skutečnou příčinu téměř celoživotních zdravotních obtíží hudebního skladatele Smetany objevil čelistní chirurg doc. MUDr. Jiří Ramba při svém několikaletém bádání. Na mnoha důkazech vyvrátil, že by se jednalo o syfilis, naopak prokázal, že příčinou byl vážný úraz v obličeji z dětství," zdůrazňuje Schwarz.

Odborná expertíza, spojená s velkou dávkou badatelského štěstí docenta Ramby, vynáší podle Schwarze na světlo světa potvrzení pravdy a vyvrací pomluvy, i vědomé lži, o často přetřásané, společensky degradující chorobě umělce.

Docent Ramba studoval stomatologii a posléze i všeobecnou medicínu, z nichž se hned na počátku praxe na dětské stomatologické klinice zaměřil na obor obličejové a čelistní chirurgie.

Po atestaci začal samostatně operovat v nemocnici v Motole (přednostou kliniky byl tehdy prof. MUDr. Jaroslav Komínek, DrSc.) a setrval v oboru dalších třicet let. Záhy dosáhl kandidatury a později také doktorátu lékařských věd. V pozdějších letech se jeho zájem soustřeďoval na ostatky českých panovníků. Byli mezi nimi Karel IV., Václav IV., Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad, také Rudolf II. a Eleonora Habsburská. Spíš náhodně došlo i ke zkoumání ostatků Bedřicha Smetany.

V listopadu 1987 se zjistilo, že při jakýchsi okolních úpravách byl na Vyšehradském hřbitově do blízkosti Smetanovy hrobky sveden pramen, takže do ní začalo zatékat. Docent Ramba byl uprostřed svých služeb a operací na klinice upozorněn profesorem Emanuelem Vlčkem na to, že umělcovy ostatky byly exhumovány a budou podrobeny odbornému výzkumu.

Sdělil mu k tomu zajímavé zjištění, že totiž Smetana měl asymetrickou lebku, a že by to jistě mohlo být předmětem Rambovy odborné pozornosti. Dohodli se, že mu ji profesor Vlček po laborantovi Jiřím Jonáškovi pošle. Tak se docentu Rambovi se nakonec podařilo prozkoumat ostatky slavného skladatele. Na lebce Bedřicha Smetany se ukázaly patrné znaky zánětu, který jednu tvář výrazně pozměnil.

„Co tedy odborník zjistil? „Na Smetanových ostatcích byly známky vývojové anomálie, způsobené v dětském věku zpomalením růstu pravé poloviny obličeje. Tím byla celá tato část lebky menší," vysvětluje docent.

Na obličejových kostech se daly podle docenta Ramby vypozorovat známky typického infekčního zánětu, takzvaná osteomyelitida.

Ta vzniká přímou nebo přenesenou infekcí. Je to onemocnění velmi urputné, končící někdy až resekcí kosti tohoto okrsku, někdy i smrtí postiženého. Vazivová blána, která kryje kost (okostice, periost), ji vyživuje. Příčinou osteomyelitidy je přítomnost infekce v kosti, která vede ke vzniku dutin, v nichž může ležet odumřelá částka kosti (sekvestr).

Nebezpečná infekce

Je to důsledek komprese a trombózy krevního řečiště postižené kostní oblasti. Zásobování živinami přestává fungovat. Zánět tak zůstává v kostní dřeni (spongióza) a okrsky, které nejsou zásobovány krví, odumírají. Dochází v nich k ischémii, stejné, jako je tomu u srdce. Odumřelé sekvestry je třeba chirurgicky odstranit.

„Dva takové okrsky jsem na rentgenu dolní čelisti skutečně našel. Navíc okostice vytvářela střídavě vrstvičky kosti, což se jeví jako vrstvení cibulových slupek, přičemž kost v některých úsecích nemá hladký povrch, je jakoby rozbrázděná," říká Ramba.

Typická osteomyelitida! Za třicet let na klinice jich docent Ramba operoval, stejně jako všichni jeho kolegové, poměrně dost. „Za doby života Smetanova se však tyto operativní metody nedělaly. Tak postižená tvář doznala ve vývoji změnu," konstatuje odborník. Jeden ze zajímavých dokladů o tvaru Smetanova obličeje je mimochodem patrný na bustě Josefa Václava Myslbeka, umístěné ve foyeru Národního divadla. Tam je zřetelná deformace, oploštění pravé poloviny obličeje. Busta byla sice vytvořena až po skladatelově smrti, ale Myslbek Smetanu dobře znal, a zhruba od jeho padesátky se s ním často scházel. Z toho je jasné, že dokázal přesně postihnout věrnost tváře s viděnou realitou.

Otázka je, kde vlastně slavný skladatel k poškození lebky přišel. Když ještě Smetanova rodina bydlela v Jindřichově Hradci, došlo k závažné příhodě, o níž referoval už skladatelův současník, jeho mnohaletý ctitel a důvěrník, hudební spisovatel Josef Srb-Debrnov.

Smetana mu ten příběh sám vyprávěl. Mimochodem tato příhoda svědčí o skutečnosti, že i geniální hudebník byl kdysi docela obyčejný kluk a vyváděl věci, kterými se není co chlubit. Neboli že i hudební génius byl v dětství asi pěkné kvítko.

Srb-Debrnov o té době píše v zápise ze Smetanova vyprávění z roku 1880. Tehdy chlapci zakopali na poli u břehu rybníka Vajgaru láhev naplněnou střelným prachem, ten zapálili a čekali na výbuch. Když se nedostavil, šel se Bedřich přesvědčit, co se stalo, a v tom došlo k explozi nálože, která mu vmetla do obličeje střepy s čerstvě pohnojenou ornicí a prachem.

Jeden z chlapců Smetanovi krvácející ránu vymyl vodou z Vajgaru, který byl v té době nejen nádrží, ale i kalištěm města.

Tam musela do rány nepochybně vniknout infekce ze směsi střelného prachu, skla, zeminy a rostlinných částeček ornice, hnojené nejspíše chlévskou mrvou. Smetana po úrazu dva dny doma ležel a projevila se u něj i přechodná ztráta sluchu. Matce i babičce bylo jasné, že přísnému otci nemohou sdělit pravou příčinu jeho zranění, protože příliš lpěl na prvorozeném synovi, o jehož zdraví mimořádně dbal. A tak mu musely něco namluvit.

Přechodnou ztrátu sluchu vysvětluje dnes známý smetanolog, karlovarský emeritní primář otorinolaryngologie, MUDr. Otakar Bořík, DrSc., tím, že u malého Bedřicha mohlo jít díky třesku o oboustrannou traumatickou rupturu ušních bubínků, hlavně však o poškození ušních labyrintů. Smetana, podle Debrnovova zápisu, měl později říci, že zřejmě právě tato příhoda mohla být začátkem jeho ohluchnutí.

Co potvrdila analýza

„V současné době potvrzuje tento stav i elektronová mikroskopická analýza RNDr. Aleny Němečkové, CSc. z ústavu histologie a embryologie plzeňské lékařské fakulty UK, která vyšetřila kůstky skladatelova ucha.

Zjistila, že obě vyšetřované ušní kůstky pravé strany lebky jsou prohlodány chodbičkami (lagunami), vyplněnými granulační tkání. Je toho názoru, že v těch místech musel probíhat zánět, který přešel do chronického stadia.

Při tehdejší neznalosti antibiotik malý Smetana přežil jen zázrakem, přičemž na dva dny přechodně ohluchl. Zánět mohl později přivolat mnoho dalších obtíží, jak je popisuje dnešní moderní medicína. Postupnou ztrátu imunity, alergie, krční katary, zvracení, závratě a nejspíš i zánět ušních kůstek, což vedlo v průběhu doby k postupné ztrátě sluchu. K tomu se dostavily i psychické potíže a bolestivý zánět kůže, nežity (furunkly), které byly laicky, ale i některými lékaři, mylně pokládány za příznaky nebolestivých luetických vředů, tedy za projev syfilidy.

Na samém počátku svého zkoumání se docent Ramba domníval, že osteomyelitida mohla u Smetany vzniknout od zkaženého zubu, možná od poranění tváře, nebo od zánětu středouší.

Až sdělení Srba-Debrnova ho uvedlo na novou cestu. Zánět postupoval z dolní na horní čelist, lícní a spánkovou kost a přes pravou očnici na čelo, kde na vrcholu pravého čelního hrbolu byla navíc prohlubenina s převislým valem.

To je typické pro krevní výrony, které vzniknou pod okosticí. Ty se buď vstřebají, nebo zkostnatí. Pozdějšími úvahami nad Smetanovým onemocněním vznikla řadadohadů a teorií. Spor byl veden o progresivní paralýzu nebo arteriosklerózu. Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc., bývalý přednosta psychiatrické kliniky, hovoří ve svých vzpomínkách o tom, že dobová diagnóza Smetanovy nemoci zněla anoia, což znamená vlastně pošetilost či pomatenost.

Oběť pomluv

Lékař tvrdí, že to bylo zcela nepochybně na podkladě pokročilé arteriosklerózy. Tehdejší doba ještě neznala a nedefinovala samostatné degenerace mozku (například korové atrofie, dělící se na nemoc Alzheimerovu a Pickovu). Dnes ale podle profesora Ivana Lesného lze chorobu zjevně označit za Pickovu nemoc. Je prokazatelné, že infekce na čelním laloku způsobovala Bedřichu Smetanovi po léta velké bolesti a závratě, které musely závažným způsobem deptat a ničit jeho psychický stav. Syfilis vyloučili i čtyři profesoři patologie. Zlobná osočení proti Smetanovi o jeho údajné pohlavní chorobě šířil podle docenta Ramby tehdy zejména ješitný pěvecký pedagog František Pivoda, Smetanův zavilý úhlavní nepřítel, ale i další lidé, kteří nebyli nijak medicínsky vzdělaní, zato ale rádi přidávali s potěšením nepravdivé pomluvy o umělcově kontaktu s ženami lehkého založení.

Závist a zášť, z toho plynoucí osočování, viditelně byla hnacím motorem pomluv nejen dnes, ale i v 19. století. Doc. MUDr. Jiří Ramba, DrSc. se zabývá smetanovskou tematikou již celou řadu let, a to z mnoha odborných pohledů. Začal zkoumáním ostatků, hlavy a obličeje hudebního skladatele a dalším studiem dochází k mnoha poznáním, která skládají dohromady mozaiku pravdy. Ten obraz se vytváří dál, a je čím dál zřetelnější. Co se ještě podaří v tomto případě odborně zjistit a doložit, to ukáže teprve budoucnost. Rambovo zaujetí pro odhalení skutečnosti o Bedřichu Smetanovi, o jeho nemoci, životních strastech a lidském hrdinství, s nímž skladatel nesl svůj trpký osud až do hořkého konce, to bude nejspíš natrvalo součástí jeho studia, zkoumání a publikační činnosti.

I v jeho knize Slavné české lebky (Galen, Praha, 2005, 2009) patří tomuto tématu významná část.

Ať už byla příčina hluchoty a následné duševní poruchy Bedřicha Smetany jakákoliv, jisté je, že skladatel byl ve stáří těžce psychicky nemocen a musel před smrtí jistě hodně vytrpět. Stejně tak je jasné, že to byl geniální umělec, a to je v jeho případě to nejdůležitější.