Rodina tak velká a na první pohled soudržná, jako je rodina Hamrových z Vrbice, se dnes už těžko hledá. Možná je to tím, že měli ve své mamince, babičce a prababičce životní příklad. „Když se podívám zpátky, tak můj život byl vlastně dost těžký. Měli jsme jen malé pole. Tatínek, aby se uživil, dělal kováře. Do mých pětadvaceti let jsme u nás například neměli elektřinu. To si málo kdo dneska umí představit. Četla jsem si pod peřinou při kapesní svítilně. Doma se jinak svítilo petrolejkou. Dobře jsem se učila, chtěla jsem být učitelkou, ale nakonec jsem se musela starat o rodiče. Můj tatínek po roce 1948 do zemědělského družstva nechtěl, ale nakonec mu nic jiného nezbylo. Neuživil by se a na těžkou práci už nestačil. Já chodila s kosou sekat škarpy, abych měla čím nakrmit naši krávu,“ vzpomíná paní Ludmila, která celý život pracovala v zemědělství, pak prodávala v obchodě.
Za pultem tehdejší Jednoty pomáhala i v důchodu. Ráda chodila pěšky, jezdila na kole na houby. Jak tvrdí, nejdůležitější je žít střídmě, mít i ve vyšším věku pohyb a být aktivní, dokud to tělo dovolí.
Co všechno se dá prožít a poznat za sto let? Třeba dvě světové války a celou řadu prezidentů. Jediný prezident, na kterého paní Ludmila ale vzpomíná ještě dneska s velkou úctou byl Tomáš Garrigue Masaryk, pak už to prý nestálo za nic. O současné politice se paní Ludmila raději bavit nechce.
Vychovala dvě děti, má pět vnuků, sedm pravnuků a dokonce dva prapravnuky. „Naše babička celý život pracovala. Dokud mohla stát u rouby, byla výborná pekařka a cukrářka. Pekla doma i housky. Navíc ráda šila a pletla. Je úžasně skromná a vyrovnaná, přesto, že neměla vůbec jednoduchý život,“ říká její snacha Jana Hamrová.
„Nevím, jestli se tomu dá říkat optimismus, ale já se vždycky snažila vyrovnat se vším, co život přináší. Hledala jsem štěstí hlavně v rodině a dětech. Za války byla bída. Po pětadvaceti letech manželství jsem zůstala sama na domácnost i na děti. Musela jsem se pořádně otáčet. Jedna dcera mi umřela hodně brzo. Co vám zbude, než zatnout zuby a vydržet. Jinak to nejde,“ usmívá se paní Ludmila.
