Třeba i dobré sousedské vztahy. Ty hlavně na venkově bývaly v minulosti otázkou dobrých mravů, neboť platí, že tam, kde se sousedé navzájem respektují a pomáhají si, žádného koordinátora nepotřebují. Tam, kde dobré vztahy nejsou, to ani koordinátor nezachrání.

Už samotná podstata „řízené dobročinnosti" je komická. Člověk, který vykoná pro svého souseda něco dobrého, poběží zřejmě s notýskem za nějakým koordinátorem, který mu do sešitku dobrý skutek v délce jedné hodiny zaznamená. No a pak ten „koordinovaný dobrák" může na základě záznamu žádat po svých bližních podobnou satisfakci stylem něco za něco. Že řízená dobročinnost je v podstatě směšná, ba co hůř, je cestou do pekel, netřeba zdůrazňovat. Obec, která na svém území spustí něco podobného, bychom měli politovat. Jsme totiž jenom lidé. Dřív či později se ve skupině „řízených dobrodinců" najde někdo, kdo začne mít dojem, že za svoji hodinu dobra nedostal odpovídající náhradu. Nebo začne mít chuť z rozjetého vlaku vystoupit, protože bude mít pocit, že je do dobrých skutků vlastně nucen. Celý projekt organizované dobročinnosti může skončit nenávistí všech vůči všem, bez ohledu na to, jak dobře se lidé do projektu zapojení mezi sebou znají a projekt sousedské dobročinnosti se zvrhne v sousedskou zášť. Což ovšem neznamená, že bychom neměli pomáhat druhým.

Naopak, pomáhejme těm, kteří to potřebují, ale ne s notýskem v ruce, jen pro vlastní dobrý pocit. Čiňme dobré svým bližním a nikdy nedovolme, aby naše dobré skutky někdo monitoroval, řídil, koordinoval a tím je vlastně zneužíval pro svoje dobré jméno, či teplé „neziskové" místečko.

stepanka.saadouni@denik.cz