Až jsem si někdy říkala, že jsem asi grafoman, přiznala Kodýmová

Kdy jste s psaním rozsáhlejších textů začala?

Nejprve musím poznamenat, že toto je moje knižní prvotina, kterou jsem začala psát na střední škole. Tento text tvoří dva díly, každý po dvou stech stranách strojopisu.  Nikdy jsem ho nikde nezveřejňovala a věděli o něm jen mí nejbližší. Navíc jsem k textu sama malovala obrázky. Strojopis mám vyvázaný od jednoho známého a dalo by se říct, že je to moje památka. Myslím, že někdy kolem roku 2000 jsem začala tento strojopis přepisovat do elektronické podoby. V roce 2005 jsem se text pokusila poprvé poslat do dvou nakladatelství, ale neuspěla jsem.

Evidentně jste se ale nevzdala…

Když mi z obou nakladatelství odpověděli, že můj text nesplňuje jejich představy, nechala jsem to pár let uležet. Pořád jsem na něm ale nějak pracovala, text upravovala a myslím si, že i vylepšovala. V roce 2011 jsem znovu text poslala do dvou jiných nakladatelství. Několik měsíců se nic nedělo, a tak jsem se připomněla e-mailem. Z nakladatelství Moba se nakonec ozvali s tím, že je příběh zaujal, nicméně navrhli několik slohových změn. Původně měla kniha vyjít už  loni v srpnu, ale po menších komplikacích jsem autorský výtisk obdržela až letos v únoru. Text, který nyní vyšel, je oproti tomu psanému na střední škole pozměněn z velké části.

Byl to vždy váš sen vydat knihu?

To ano, je to splnění mého celoživotního snu. V mládí jsem ale byla sebekritická a věděla jsem, že ten text asi není to pravé ořechové. Ale člověk asi s lety zraje a myslím si, že možná také mělo na rozhodnutí zkusit vlastní text vydat vliv mé zaměstnání. Jako knihovnice jsem totiž přečetla hodně knih a viděla jsem, jakým stylem mohou být psané a jak mohou vypadat.

Přibližte, prosím, děj Divokého leknínu.

Jedná se o milostný příběh na pozadí Války o dědictví španělské. Odehrává se to tedy na počátku osmnáctého století ve Francii, konkrétně v Burgundsku, protože tam svou roli hraje i víno. Jsou tam použity historické reálie, které jsem nastudovala z velkého množství materiálů.

Co pro vás bylo na tvoření knihy nejtěžší? Dospěla jste někdy během procesu psaní do okamžiku, kdy jste si říkala, že už pokračovat nebudete?

To ne, protože knižní vydání pro mě nebylo prioritou. Mě prostě bavilo psát, až jsem si někdy říkala, že jsem asi grafoman (úsměv). Psaní bylo odjakživa mým koníčkem, a to, že se mi dílo podařilo vydat, je taková třešnička na dortu, které ještě pořád nemůžu uvěřit. A nejtěžší, to nevím, možná vymyslet to a zpracovat, aby děj byl zajímavý, aby postavy měly nějakou charakteristiku.

Plánujete v budoucnu vydat další knihu či knihy?

Tento příběh není uzavřená kapitola, nyní jsem na začátku psaní jeho pokračování. Jelikož mám ráda dobu českého baroka, děj by se zde mohl odehrávat také v Čechách. Dále neplánuji nic, možná někdy v budoucnu se pustím do něčeho jiného, ale rozhodně bych chtěla nejdříve toto dokončit.

Aneta Slavíková