Sportovní redaktor Petr Veselka v této souvislosti napsal:

S Jaroslavem Holíkem odešla upřímnost

S každým, kdo Jaroslava Holíka znal, zacloumala 16. dubna zpráva o jeho úmrtí, i když se vědělo, že jeho boj se zákeřnou infekcí je těžký. Poprvé jsem se s ním setkal těsně po návratu z vojny ve sportovním středisku v Nymburce v roce 2000, kde jsem se školil na své tehdejší budoucí povolání a on tam s reprezentační dvacítkou byl na soustředění před mistrovstvím světa, které se odehrálo v Rusku a přivezl z něho druhé zlato v řadě. Tam jsme spolu zavzpomínali na sezonu, kdy vedl Havlíčkův Brod v I. lize a to jsem ještě vůbec netušil, že se v budoucnu budeme potkávat častěji. Bylo to až o deset let později, kdy jsem začal pracovat jako sportovní redaktor a začali jsme se vídat v jeho oblíbené Kotlině, kde málokdy vynechal prvoligové utkání, a tam jsem poznal, jaký to je člověk.

Při každém rozhovoru nazýval věci pravými jmény a za žádná slova se neschovával. Co na srdci, to na jazyku. Bylo vidět, jak fandí mladým hráčům a trenérům vyčítal, když nechali hrát starší hráče a ty mladé nechali sedět. To bylo proti jeho srsti. Naše nejdelší setkání proběhlo v lednu roku 2012 v jihlavské nemocnici, kde se zotavoval po amputaci nohy. Povídali jsme si více než hodinu a i v tak pro něj těžké době jsem viděl odhodlaného člověka s velkým optimismem. „Vše dělám kvůli rodině a hlavně kvůli vnukům, chci je vidět v NHL, a to mě drží na vodou," řekl tenkrát. Samozřejmě vzpomínal, jak cepoval své děti, dceru Andreu a syna Roberta, na které byl po právu pyšný, a na dobu komunismu, kterou nenáviděl. Vzpomínám také, jak jsem mu chtěl na schodišti v Kotlině, když už byl o berlích, jednou pomoci při menším zavrávorání, ale o pomoci nechtěl ani slyšet, prostě většího bojovníka jsem nezažil.

Mějte se v tom hokejovém nebi hezky, pane Holíku, a díky, že jsem Vás mohl poznat.