Doktor Štein je naučil spolu vycházet, ale pak si sám přerazil páteř a týdny ležel nehybně. Vděčný pacient, a ten je někdy horší než boží dopuštění, začal posílat doktoru Šteinovi každé pondělní ráno příděl vtipů, aby mu bránice trochu namasírovala pajšl.

Masírovala tak dobře, že když už bylo pondělků 365 a doktoru Šteinovi se začaly hlásit pochroumané obratle, došlo preventivně na vydání knihy. A tak vznikla největší sbírka vtipů na židovský způsob na světě.

Anekdoty sbíral autor sedm let

Za sedm let shromažďoval vtipy v duchu židovského humoru Jan Schneider nejrůznějšími způsoby. Některé anekdoty jsou už klasické, jiné aktuálně reagují na konkrétní situace. Pojem „židovský způsob" pak naznačuje specifický styl humoru, kterému odpovídají i vtipy, které nemají původ v židovském prostředí. Závěr knihy je opatřen krátkým slovníčkem.

Jan Schneider narozený v roce 1955 pracuje jako publicista a bezpečnostní analytik. Před revolucí se spolupracoval se skupinou The Plastic People of the Universe a také s básníkem, spisovatelem a filozofem Egonem Bondym. Po mnoho let přepisoval magnetofonové pásky, na něž Bondy namlouval své Poznámky k dějinám filozofie, překlady, verše. Od roku 1990 působil ve službách zpravodajských, policejních a vládních, mimo jiné byl ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Kromě toho se zabývá hudbou, hlavně jazzovou a židovskou.

Ukázky z knihy

Tři židovské matky šmúzují. Můj Icik má textilní fabriku a vydělá pět mega ročně, chlubí se první. To můj Josele má síť velkoobchodů a jenom berňáku přizná sedm mega ročně, nadýmá se druhá. To můj Dany vydělá pět tisíc ročně, praví třetí skromně. To snad ne, padá do mdlob první, to je vyjádřeno v mega nula celá nula nula nic? A co vůbec dělá? Rabína, praví třetí skromně. Nic mi do toho není, vmísí se do rozhovoru ta druhá, ale je to vůbec zaměstnání vhodné pro židovské dítě?

Chajim Jankel potkal Mojše Pupika. Co jsou takovej celej mimoběžnej? Ále,co bych nebyl. Právě jsem se dozvěděl, že moje žena Táňa utekla s mým nejlepším přítelem. Ojvajvoj, zalkal spolu s ním Chajim, jak se to tak může seběhnout? Nejlepší přítel, prosím jich! Nechci jich nějak vevnitř raubovat, ale ráčej odpustit, znal jsem ho snad? Mojše Pupik zavrtěl hlavou. Jméno neznám. Ale po tom, co udělal, jsem si zcela jist, že je to můj nejlepší přítel.

Přišel Ivan za Icikem, že by potřeboval do jara půjčit rubl. Ano, souhlasil Icik, ale na jaře vrátíš dva. Ivan souhlasil. A co mi dáš do zástavy? pokračoval Icik. Tady jsem ti přinesl topůrko, odpověděl Ivan. Icik vzal topůrko, dal Ivanovi rubl, a ten už se hrnul do dveří. Počkej, Ivane, zastavil ho Icik, dva ruble, co mi máš dát na jaře, to je dost peněz! To ano, souhlasil Ivan. Nechtěl bys mi polovinu toho dluhu splatit hned? To možná není tak úplně špatný nápad, kalkuloval Ivan. Dal Icikovi rubl, odchází a medituje: Rubl nemám, topůrko nemám, další rubl ještě dlužím… a přitom se zdá, že je všechno v pořádku.

Nekorektní závěr

Závěrem Lustigova neopakovatelná anekdota z říše legend, samu to tresť geniální, politicky nekorektní reflexe. Sotva jsem mu kdysi dopověděl jakýsi jadrný vtip, Arnošt Lustig se na mě zkoumavě podíval. „Víš ty bejku, že to je politicky nekorektní?" Nedalo mi to.„A ty znáš nějaký opravdu dobrý vtip, který je politicky korektní?" Od té doby jsem čekal na odpověď. Až na smrtelné posteli mi dal Lustig za pravdu! Takto prý zažertoval s ošetřujícím personálem při poslední transfúzi: „Doufám, že je to krev křesťanských panen."

Zuzana Vlčková