Zákeřné sliby teplé sprchy a polévky s co nejjednodušším cílem – nahnat lidi do plynové komory. Srdcervoucí nářek, nehty lámající se o zeď. Zničehonic drásavé hrobové ticho. „Vyneste kusy na rampu a do pecí s nimi, za chvíli je tu další transport," řve kápo na Sonderkommando a na maďarského Žida Saula Auslandera, který k němu také patří. Stane se tak a Saul mezi nahými mrtvolami nachází tělo svého nevlastního syna. V tu chvíli si vezme do hlavy, že ho za každou cenu musí řádně pohřbít, včetně nezbytného rituálu s rabínem.
Těmito obrazy začíná oscarový maďarský film Saulův syn, který jsem viděl v brodském Klubu Oko. Již po této první dekadentní hororové scéně mě děj zcela pohlcuje a na necelé dvě hodiny se opravdu stávám vězněm koncentračního tábora. Připadám si jak u továrního pásu na výrobu součástek, ovšem s tím rozdílem, že výsledným produktem jsou mrtvá těla.
„Pece nestíhají, máme hrozně moc popela," oznamuje kápo nacistickým pohlavárům. „Nažeňte transporty k jámám," padají rozkazy. Saul zmateně pobíhá a hledá rabína.
Kamera je velmi sugestivní. Nevyhledává děj, ale naopak děj vyhledává kameru, což je specifikum tohoto filmu. Rozostřený obraz mě ani chvíli nenechá nahlédnout do hrůzných detailů. Lidská nahota bez vzrušení. Čekám, kdy dojde k dalšímu masakru. Přežije Saul? Odpověď znám.
filip.broz@denik.cz
