Šerm, to je nejen umění, ale i láska doslova na celý život.

Jeho hlavní vedoucí a současně i dlouholetý trenér, Jaroslav Trouba, tyto oslavy spojil i se svými sedmdesátými narozeninami. Havlíčkobrodský šermířský oddíl čítá v současné době kolem patnácti členů a těší se z mnoha úspěchů. V této souvislosti připomeňme, že jen Jaroslav Trouba je trojnásobným mistrem republiky v kategorii veteránů.

Odkdy šermířský klub v Havlíčkově Brodě funguje?
Klub byl založen kolem roku 1956.

Těšil se popularitě hned od začátku? Nebo byl problém sehnat členy, vyznavače ne zase až tak tradičního sportu?
Je to tak nějak střídavě. Když se začínalo, tak tam bylo okolo dvaceti členů. Dá se říct, že kolem tohoto čísla se počet členů pohyboval vždy. Někdy je nás více, někdy méně, ale vždy je to kolem patnácti až dvaceti lidí.

Hlavním vedoucím a trenérem oddílu jste se stal ve kterém roce?
Začal jsem se šermem v padesátém devátém roce, tedy téměř od začátku tady v Brodě, a trénovat jsem začal hned po vojně, tedy v sedmašedesátém. Oddíl na mě, dá se říct, tak nějak zbyl.

Jak jste se k šermu dostal?
Šermu se jako první začal věnovat můj bratr a kamarádi z ulice. Tehdejší hlavní vedoucí, Jan Tománek, bydlel nedaleko od nás, takže s ním jsme se také dobře znali.

Kolik členů má šermířský oddíl dnes?
V současnosti máme celkem patnáct členů.

Jak se členové oddílu liší věkově? Je zde nějaká hranice?
Od loňského roku jsem začal trénovat i minižáky, což je do deseti let. Nejmladší dívence z oddílu je sedm let. Potom zde mám i jednoho hocha, kadeta, a pár dalších, kteří jsou starší, ale chodí nepravidelně.

Může se tedy do šermu přihlásit kdokoli?
Ano, samozřejmě. Nábor děláme obvykle v září a rádi uvítáme každého, kdo má o šerm zájem.

Kolikrát týdně probíhá trénink?
Trénujeme v úterý a ve čtvrtek, vždy od pěti do sedmi. Dohromady to tedy dělá čtyři hodiny týdně.

A jak takový šermířský trénink probíhá?
Dá se říct, že klasicky. Jako první probíhá rozcvička, a pak takzvané šermířské nohy. To je cvičení doslova na celý život, kde se ve specifickém šermířském postoji musíte naučit pohybovat. A to se musí opakovat celý život. Poté já osobně dělám s dětmi šermířskou školu, při níž se učí pracovat se zbraní. Nakonec přistupujeme k volnému šermu, kdy se šermuje ve dvojicích. Mini žáci spolu šermují na „elektrice". To znamená, že mají zbraně a šermují přes takový aparát, kde vidí, zda zasáhnou, či nikoli. V podstatě simulují závodní šerm.

Kde se scházíte?
Za dobu působení jsme prošli několika šermírnami. Například v bývalé Rubešovce u kostela, tam jsem začínal, poté tam, co je teď gymnázium, ta mála tělocvična, původně tam byla chlapecká škola. A od devadesátých let šermujeme v Ledečské ulici na tribuně sportovní haly. Jsou tam celkem čtyři sály a my máme vlastní prostor, kde máme své veškeré vybavení.

Říkal jste, že v týmu máte i dívenku. Je šerm u žen častý?
To se střídá dost nepravidelně. Občas mám víc holek, občas víc kluků. To je různé. Největší problém je u žáků s časem. Minulý rok mi například dva starší kluci odešli na gymnázium a už časově nestíhali. Po přechodu na střední školu děti z devadesáti devíti procent vždy skončí. Nemají prostě už čas.

Takže se orientujete spíše na mladší děti než středoškoláky?
Ano, přesně tak.

Jaké používáte zbraně?
My v oddíle děláme pouze fleret. Jinak se šermuje i se šavlí či s kordem, ale ty my nepoužíváme.

Jaký je v tom rozdíl? Zda šermujete s kordem, šavlí či fleretem?
Fleret je zbraň, která v podstatě vychází jako zbraň cvičná. Ve fleretu platí zásah na trup, tedy na tělo kromě rukou, nohou a hlavy. Zde platí také takzvané právo útoku. To znamená, že ne vždy ten, kdo dřív zasáhne, tak mu zásah platí. To je velmi podstatné. Zjednodušeně řečeno právo útoku tvoří napnutá paže, nebo když hrotem ohrožujete soupeře a ještě rozhoduje pohyb paží dopředu. Soupeř by měl nejdříve pohyb vykrýt.

Odkud zbraně berete?
Existuje několik prodejců. Většinou se ale dovážejí z ciziny, jelikož u nás je dnes nikdo nevyrábí.

V jaké cenové výši se zbraně, které používáte, pohybují?
Jsou poměrně drahé. Jedna zbraň stojí kolem třech tisíc, ale záleží na typu. Já obvykle kupuji pouze čepele a ty si sám sestavuji, nebo vylepuji. V té zbrani je, opět zjednodušeně řečeno, na hrotu spínač, je to propojené drátkem a pak to jde přes navijáky na aparát.

Jak dlouho vám taková zbraň vydrží?
Záleží, jak se povede. Někdy se zlomí již třeba při desátém tréninku, některé vydrží i pět let. Záleží, jak s ní kdo zachází. Ta ohebnost je do určité míry omezená. Snadno se zlomí, když se to přežene.

Každý v oddíle má tedy svou zbraň? Žáci si je musí koupit, či je od vás dostanou?
Zbraně pro ně mám. Takže je dostanou a kupovat je nemusí.

Jakých soutěží se s oddílem účastníte?
Jezdíme na různé soutěže. S minižáky jsem začal jezdit letos na jaře, protože vlastně začínali vloni v záři. Byli jsme i na mistrovství republiky. Dále ten starší hoch, kadet, ten také hodně jezdí na soutěže.

Soutěž je tedy pro jednotlivce?
Ano, je to vlastně individuální. I když družstva se také šermují, ale na to my nemáme lidi.

A vy sám také soutěžíte?
Já jsem v podstatě v říjnu loňského roku skončil, ale do té doby jsem pravidelně jezdil na veteránské soutěže. Začala mě ale bolet ruka a na závody už to nebylo.

Váš největší úspěch?
Byl jsem třikrát mistrem republiky ve veteránské kategorii. Tedy v kategorii nad šedesát let.

Můžete popsat, jak takový soutěžní zápas probíhá?
Liší se to podle kategorií. Ve fleretu malí žáci šermují na čtyři zásahy dvě minuty čistého času. Když do dvou minut nezasáhnou, tak se počítají výhody, a to už je složitější. Dospělí šermují na pět zásahů čtyři minuty v základních kolech. Poté se šermuje skupinově, kde většinou bývají pětičlenné až osmičlenné skupiny, a z toho se určuje pořadí. Na turnaji bývá okolo třiceti lidí. Po určení pořadí se nasadí do eliminačního pavouka, to je něco jako u tenisu. Šermuje se v podstatě až do finále. U normálních zápasů se pak neurčuje pořadí, zde zůstávají dvě třetí místa, čtvrté neexistuje.

Pořádáte i například nějaká vystoupení, myslím jako ukázky šermu a podobně?
Ne, to už ne. Kdysi ano, pořádali jsme turnaje. Vlastně od roku 1968, to bylo celkem asi dvacet dva ročníků, zprvu šavlový a pak i fleretový turnaj. Ty probíhaly tady v Brodě. Uspořádat turnaj nebylo jednoduché, já měl pouze jeden aparát, zbytek se musel dovézt, a to je pro nezasvěceného celkem složitá věc, zapojení aparátu a vše kolem toho.

Co plánujete v příštím roce?
V Česku se ročně šermuje pět nebo šest turnajů. Z těch se pak sestavuje žebříček a z bodů se určuje, kdo se zúčastní mistrovství republiky. Tam nemůže šermovat každý, ale musí se nominovat. Takže uvidíme.

A co zranění? Stává se často, že se někdo zraní?
To ne, tedy stane se to, jako všude, ale opravdu výjimečně. V mém oddíle se šermířský úraz nestal. Myslím tedy, vyloženě šermířský. Samozřejmě občas nějaká podvrtnutá noha nebo tak, ale žádná bodná rána ze šermu. To ne.

Ani vám se během šermířské kariéry nic nepřihodilo?
Nic velkého. Jen pár škrábanců a odřenin, které člověk přehlédne.

Váš oddíl teď oslavil šedesáté výročí, jaké byly oslavy?
Ano, ano. Šedesáté výročí. I já sám jsem na jaře oslavil sedmdesátku, takže se to hezky spojilo. Oslavy proběhly, ukázal se i můj kamarád, teď čerstvý důchodce, vlastně bývalý šermíř, který mi sliboval, že bude opět šermovat. Vždy zůstalo jen u slibů, ale teď už chodí pravidelně, tak jsem velmi rád. Pomáhá mi nyní i s tréninkem. Šerm, to je nejen umění, ale i láska, doslova na celý život. A takové věci se nezapomínají.

Andrea Provazníková