Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí, bez ladu a skladu a často i bez rozmyslu, metáme do kyberprostoru svoje názory, výroky, postřehy. Na sociálních sítích exhibují, nebo si pusu na špacír před různými novináři pouštějí, nejen prostoduché bytosti se sklonem k exhibici. Nýbrž, jak mě přesvědčil i jeden případ z nedávné doby, i lidé vysokoškolsky vzdělaní, kteří, majíce možnost předvést v médiích sílu svého ducha a titulovaného názoru, doslova ztrácejí zábrany. Když mají nést následky svých slov, je to už horší.
Bohužel kyberprostor má jednu ošklivou vlastnost. Co do něho vložíme, nebo co před novináři do tisku řekneme, to tam už zůstane hodně a hodně dlouho. Ještě po mnoha měsících, neřkuli letech, může do toho kyberprostoru kdokoliv sáhnout. Může odtamtud vytáhnout naše tehdejší výroky, názory a postoje jako sysla z díry a bez obalů je konfrontovat s našimi současnými názory a postoji. Ty jsou, v mnoha případech, od těch dřívějších názorů, často diametrálně odlišné.
A pak záleží na nás, jestli svoje tehdejší názory dovedeme statečně obhájit, nebo se za ně budeme zbaběle omlouvat. Či ještě hůř, uboze a trapně lhát a křičet: „Takhle já to nikdy neřekl." Nebo dokonce napadat a urážet toho, kdo měl tu drzost nám naši minulost účelového názorového chameleona veřejně připomenout. Pokud nemáme sílu ani odvahu si stát za vlastním názorem i po delší době, nebo ho nějak obhájit, bude nejlépe, když ve veřejně mediální sféře nasadíme včas osvědčenou skautskou hru na bobříka mlčení. stepanka.saadouni@denik.cz
