Rázovitého a bodrého člověka, kterého dobře znají mnozí lidé nejen z Havlíčkova Brodu, kde žije, ale také z mnoha dalších míst celé Vysočiny, do nichž dlouhá léta zajížděl se svým pojízdným biografem v maringotce. Sám o své knížce a se svým typickým širokým všeobjímajícím úsměvem říká, že je to vlastně knížka klučičí…

Dívkám a ženám tedy přísně zapovězená?
Ale vůbec ne. Naopak! Jen ať dámy s chutí nahlédnou do duše jednoho obyčejného kluka a jinocha. Ať poznají, jak malý Jiřík a později i větší Jirka vídával svět, události a lidi kolem sebe, jak prožíval okamžiky radostné, ale i ty, které mívaly k radosti daleko.

Jiřík a Jirka. A co dospělý Jiří Čáslavský? Ten se do knížky nedostal?
Nedostal, a ani se do ní dostat neměl. Pouze Jiřík a Jirka jsou těmi posly, kteří chtějí čtenářům zprostředkovat své vnitřní pocity, dělí se s nimi o krásná léta úžasného dětství a mládí prožitých s rodiči i prarodiči, sourozenci, spolužáky a kamarády na Lipnici a později i na učilišti v České Třebové a na vojně na jihomoravské hranici s Rakouskem, kde jejich šlápoty končí.

Jak dlouho jste knížku, která je mimochodem vaší prvotinou, psal?
Začal jsem před pěti lety a ještě než jsem stačil napsat první slova, tak jsem věděl, jak se knížka bude jmenovat. Věděl jsem i to, jak bude znít její poslední věta. I to, že je prvotina ale zároveň i končina (úsměv).

A věděl jste samozřejmě i to, o čem bude…
Ano, stejně jako to, že její jednotlivé kapitoly budou poskládané z mnoha různých životních střípků v časové přímce a souslednosti, které upřímně čtenářům představí pouze svýma očima, svými prožitky i slovy jak malý Jiřík, tak větší Jirka.

Představovat vašeho staršího bratra Karla, známého filmového historika, který už ale bohužel není mezi námi, je zbytečné. Zajímalo by mě, jestli věděl o tom, že píšete knížku o Lipnici? O lidech, které jste tam společně znali?
Karel byl jediný, kdo podstatnou část rukopisu Šlápot četl. O tom, že by třeba on sám něco podobného napsal, neuvažoval. Neměl by na to čas.

Radil vám?
To ani ne, ale kladl mi na srdce, abych s psaním neotálel. Hrň to! To byla jeho slova, a když teď o tom přemýšlím, tak vlastně i dobrá rada, kterou mi dal.

A hrnul jste?
Hrnul.

Vracel jste se později k textu, přepisoval ho, doplňoval?
Ne, jak to přicházelo, tak jsem to psal. Prsty často nestíhaly ani psát. Fakt nelžu! V knížce jsou pouze mé vzpomínky, které si dodnes díkybohu barvitě a s mnoha detaily a podrobnostmi vybavuji, a uvádím je tak, jak jsem si je v duchu říkal – chudák paní korektorka! Je ale pravda, že jsem si Šlápoty, když už byly napsané, celé ještě jednou přečetl. Mnoho jsem v nich už ale nezměnil.

Napsal byste teď, když už je knížka venku, něco jinak?
Nenapsal, je v ní všechno, co jsem v ní chtěl mít. Ale přece jen mě, když se o tom tak spolu bavíme, napadlo, že jsem mohl přece jen více místa a času věnovat tatínkovi i mamince. Krásným lidem, kterým za mnoho vděčím.

Dá se říct, komu jsou Šlápoty určeny? Pro koho jste je vlastně psal?
Mým spolužákům a současně i všem dnešním klukům a mládencům. I proto jsou knížkou klučičí. Řeknu to možná trochu nadneseně, ale je v nich zakódován i jakýsi vzkaz a zároveň i povzbuzení, že problémy, kotrmelce a nešikovnosti, s nimiž se dnes oni potýkají a trápí, trápily svého času i Jiříka, Jirku a s nimi i jejich další vrstevníky.

Šlápoty vyšly počátkem října, velkou premiéru si odbyly i na nedávném Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově. Už máte první ohlasy?
Mám. Zatím ale jen od přátel a lidí, kteří mají Jiřího Čáslavského rádi. Z toho vyplývá, že jsou to ohlasy vesměs příznivé. Na ty druhé teprve čekám. A přijdou-li, bude to jen dobře.