Nejslavnější Stamic Jan Václav se v tehdejším Německém Brodě narodil v roce 1717 a zemřel v roce 1757 v Německu. Letos tedy uplyne 300 let od jeho narození a 260 let od úmrtí.

„Tento hudební skladatel se stal zakladatelem klasicistní hudby a z jeho partitur se učil i Wolfgang Amadeus Mozart. Vypracoval se ve velmi nadaného hudebníka, ovládal několik smyčcových nástrojů a díky svému umění, odhodlání, talentu a vášni se prosadil nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě,“ zmiňuje význam slavného rodáka starosta Havlíčkova Brodu Jan Tecl.

Havlíčkův Brod hudebně inspiroval mnohé své rodáky. I Jitka Bastlová tady získala lásku k hudbě, která ji dostala až ke studiu hudebních věd na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Už tehdy psala o rodu Stamiců.

„V diplomové práci jsem se věnovala hlavně otci Jana Václava Stamice, Antonínu Ignácovi Stamicovi a také jsem se pokusila vyzdvihnout, doposud nedoceněný význam osoby německobrodského děkana Jana Křtitele Seidla,“ říká Jitka Bastlová, která v současnosti učí hudbu na Základní umělecké škole v Třeboni a ve volném čase se věnuje hře na tenor saxofon, ukulele, violu da gamba a banjo.

Jméno Jana Václava Stamice jí tehdy přišlo až moc známé a chtěla zpracovat něco úplně nového. „Jsem rodačka z Havlíčkova Brodu, tak mi přišlo přirozené zamyslet se nad sepsáním něčeho nového z hudební oblasti rodného města,“ doplňuje Bastlová. O vydání knihy původně nepřemýšlela. Impulz vzešel až ze strany ředitele brodského muzea Vysočiny Jiřího Jedličky. „Byl si vědom bílého místa v historii Havlíčkova Brodu, které se doufám tímto počinem zabarvilo,“ vysvětluje Jitka Bastlová.

A tak se zrodila kniha, nazvaná Stamicové z německobrodského rodu. Vydalo ji město Havlíčkův Brod a lidé ji seženou v místním informačním středisku. Čtenáři se z ní dozví zajímavé informace o celém rodu Stamiců. Publikaci doplňují také krásné historické fotografie Německého Brodu, notové ukázky, obrazy „Stamicovských“ malířů nebo výřezy z matričních knih a jiných archivních pramenů.
Historie rodu Stamiců byla naposledy významněji připomenuta v katalogu, který vyšel v roce 1967.

„Po 40 letech vychází kniha, která jako jediná na trhu uceleně pojednává o celém jeho rodu. Odhodlanost, neúnavnost či nebojácnost slavného Jana Václava Stamice může být nám všem dobrým příkladem. To vše je dnes, ve 21. století, potřeba stejně jako před 300 lety,“ dodal Jan Tecl.

Při sbírání materiálů ke knize Jitka Bastlová pátrala v brodském archivu, muzeu, v historické knihovně místního děkanství a v archivech v Pardubicích, Jihlavě či v Národním Archivu v Praze. Podařilo se jí zjistit i spoustu překvapivých informací.

„Překvapením pro mě byl třeba počet potomků Martina Stamice. V publikacích a studiích se psalo o čtyřech, někdy pěti potomcích. Z pardubických matrik se mi podařilo vyčíst potomků osm. Také mě zaujala osoba Tadeáše Víta Stamice, posledního ze synů Antonína Ignáce. Při bádání se mi podařilo nalézt povídku, ve které byl tento Stamic vzkříšen, ačkoliv se myslelo, že zemřel ihned po narození,“ popisuje množství zjištěných zajímavostí Jitka Bastlová.

Zaujala jí také propojenost celého rodu. „Je až fascinující, jak fungovala v 18. století písemná komunikace mezi jednotlivými členy rodu. Antonín Ignác byl v kontaktu se svými příbuznými v Pardubicích, ale i se synem v Mannheimu. Stejně tak si psali i sourozenci. Bohužel se do dnešní doby žádný z dopisů nedochoval. Ani cestování nebyl pro nikoho v tu dobu problém. Ačkoliv byli od sebe vzdáleni stovky kilometrů, navštěvovali se. Jan Václav přijel do Německého Brodu z Německa na slavnostní instalaci svého bratra Antonína Tadeáše děkanem a ten s ním následně odcestoval téměř 650 kilometrů do Mannheimu, aby se za měsíc vrátil zpět. V dnešní době to není problém za půl dne dojet, ale v 18. století, kdy se cestovalo dostavníky taženými koňmi, to muselo být dost úmorné,“ vysvětluje Jitka Bastlová.

Při psaní pro ni bylo nejtěžší skloubit rodinu a ještě zaměstnání. Často pracovala po nocích nebo vstávala brzy ráno a psala. Díky tomu ale vyšla krásná publikace, která lidem přibližuje slavný rod, na který všichni „Broďáci“ mohou být pyšní.