Hned na to se vrhají do práce. Například dohlíží na to, aby si paní Bauerová nezapomněla vzít léky. „No jo, zase ty moje drogy,“ vtipkuje důchodkyně, která letos oslaví osmdesátiny.

Jelikož je venku poměrně hezky, rozhodly se tentokrát vyrazit i na krátkou procházku. „Ven se vydávám jen se sestřičkami nebo se synem. Špatně chodím a navíc poté, co jsem dostala cukrovku, jsem prakticky ztratila zrak. Něco vidím, ale málo,“ vysvětluje paní Bauerová.

I když společně ušly jen pár metrů, seniorka je spokojená. „Musím říct, že mě docela bolí nohy, ale jsem ráda, že jsem se alespoň podívala na naši jablůňku,“ pochvaluje si čtyřnásobná babička a dvojnásobná prababička v jedné osobě a sedá si na gauč.

„Taky jsme spolu byly venku naposled v dubnu. Prásknul nám to deníček,“ ukazuje zástupkyně vedoucí Centra osobní asistence Veronika Váchová. Pracovnice si totiž do sešitu zapisují, co s klienty dělaly. „V kanceláři se třeba ani nepotkáme, tak to děláme i proto, aby měly přehled i další kolegyně. Zároveň to slouží i pro rodinu. A tady nám občas něco namaluje i vnuk paní Bauerové,“ usmívá se asistentka.

Tentokrát přichází řeč i na focení. „To mě moc bavilo. Fotila jsem všechno, přírodu, lidi, rodinu… Měla jsem foťák Vera, ten hezky fotil, ale bohužel jsem ho utopila. Pak jsem si pořídila Practicu,“ vypráví paní Bauerová.

„Moje babička taky fotila, ale vždy, když fotky vyvolala, tak tu chyběla ruka, tu hlava…,“ přidává se Veronika Váchová. „To nevadí. Hlavně, že jí to bavilo,“ směje se paní Bauerová.

Asistentky paní Bauerové, která jejich služby využívá každý všední den, ještě umyjí nádobí a chystají se za dalším klientem. „Kdo přijde zítra, teď nevíme, ale doufáme, že se zase brzy uvidíme,“ loučí se usměvavé dámy.

V tuto chvíli se Oblastní charita Havlíčkův Brod stará o zhruba pětašedesát babiček a dědečků. „Střídáme se u nich. Není to tak, že by k jednomu klientovi chodily stále ty samé asistentky. Senioři s tím počítají a nemívají s tím problém. Mnohdy jsou naopak rádi, že pokaždé přijde někdo jiný, protože s každým si popovídají o něčem jiném,“ přibližuje Veronika Váchová.

Jednou z nich je třeba devětaosmdesátiletá Libuše Prchalová z Havlíčkova Brodu. „Jsou to moje sluníčka. Dělají pro mě vše, co potřebuji. Připraví mi snídani, pomohou s ranní hygienou a povídají si se mnou a mnoho dalšího. Chodí za mnou dvakrát denně, takže už je beru jako druhou rodinu,“ svěřuje se.

Dá se ale říct, že se charitní péče kvůli koronaviru přeci jen trochu změnila. „Musely jsme se rozdělit do dvou týmů, abychom se tak často nepotkávaly. Vždy jeden týden jezdí první skupina a druhá má volno, popřípadě pracují z domu,“ prozrazuje Veronika Váchová.

Omezily i čas strávený u klientů. „Zkrátily jsme to na dobu nezbytně nutnou. Většinou opravdu jen na to, abychom zajistily všechny potřebné úkony. Samozřejmě dodržujeme i všechna ochranná opatření. Asistentka si při každém příchodu ke klientovi vydezinfikuje ruce, nasadí rukavice a sundá je, až když odchází,“ popisuje zástupkyně vedoucí.

Samozřejmostí je i rouška. „Mnohdy si klienti neuvědomovali to riziko a říkali nám, ať si je sundáme. My jsme ale nekompromisní, i když je práce v nich opravdu náročná. Nesmírně si vážím všech našich pracovnic, že to zvládají, a obdivuji je. Jsem ráda, že jsme přečkali největší vlnu a nikdo z nás nemusel do karantény,“ uzavírá Veronika Váchová.