Většinu života prožil v Praze, ale nakonec se vrátil domů na Vysočinu, kde vlastní malý ateliér. Zde kreslí, tvoří a věnuje se restaurování památek.

Na začátek poněkud standardní otázka. Vždycky jste chtěl být umělcem, výtvarníkem a restaurátorem?
Ano, už od střední školy jsem chtěl být výtvarníkem. Hlásil jsem se na výtvarnou školu, ale v době mého mládí k přijetí na takovou školu nestačil jen talent, ale také, kromě protekce, politická angažovanost rodičů. Můj dědeček byl živnostník, otec byl sice veřejně činný úředník, ale v KSČ nikdy nebyl. Takže jsem místo umělecké školy v Praze šel studovat na čtyři roky sochařsko-kamenickou školu do Hořic. Dneska se ta škola jmenuje Střední průmyslová škola kamenická a sochařská.

S ohledem na to, jakou má tato škola po celá léta vynikající pověst, to asi nebylo špatné rozhodnutí?
Škola měla a má skutečně v uměleckém světě dobrý zvuk. Vychovávala všestranné odborníky. Studovali tady například slavný sochař Jan Štursa, Ladislav Šaloun a Otakar Kubín. Škola vznikla v 19. století, protože se v okolí těžil kvalitní pískovec. Časem se ukázalo, že je třeba spojit těžbu s odborným vzděláním. Škola patří mezi nejstarší instituce v Evropě a možnosti, kterými z hlediska školení disponuje, jsou i v dnešních podmínkách unikátní. Areál školy měl mnoho předností. První z nich je rozloha. Budova školy byla postavena speciálně pro účely odborného sochařského školení a celý areál byl tomuto záměru přizpůsoben. V areálu byly a dodnes jsou hlavní budova školy, dílny a ateliéry. V hodinách jsme měli povinný předmět figurální kreslení, vytvářeli busty, učili jsme se deskriptivu, geometrii, pracovali jsme s kamenem. Ve škole učily zajímavé umělecké osobnosti, v dílnách zase pracovali zkušení kameničtí mistři s mnohaletou praxí. Od nich jsme se naučili pracovat s místním hořickým pískovcem, který byl levnější a lépe opracovatelný než běžný křemičitý pískovec. Do nedávné doby byl součástí školy i takzvaný poloprovoz, sloučené pracoviště, kde zaměstnanci přímo v komplexu pracovali na kamenických zakázkách. Studenti byli s odbornou praxí v každodenním kontaktu.

S ohledem na vyhlášenou školu v Hořicích a bohatou praxi během studia, nepokusil jste se o další přijímací zkoušky na Vysokou uměleckou školu v Praze?
Po absolvování školy v Hořicích jsem čtyři roky pracoval v depozitáři v paláci Kinských. Pak jsem se na volné noze věnoval reprodukci volných uměleckých prací sochařů do kamene v průběhu práce jsem dělal zkoušky na UMPRUM a AVU, ale tam byla obrovská konkurence. Šanci měli třeba jen čtyři lidé ze dvou stovek a zase hrála hlavní roli politika, při přijímacím pohovoru byly hlavně otázky na téma socialismus, Velká říjnová socialistická revoluce a podobně. Zkoušky jsem udělal, nevzali mě. Nakonec jsem se ale oklikou dozvěděl, že se na vysokou uměleckou školu nedostanu, ani kdybych stokrát chtěl, bez ohledu na talent. A to kvůli velmi negativním politickým posudkům z místa bydliště, z Přibyslavi, kde jsem už několik let trvale nežil.

Co jste provedl tak hrozného, že někomu stálo za to referovat o vás až v Praze?
V roce 1968 jsem přijel z Prahy domů a zúčastnil se jedné akce na náměstí, kdy skupina lidí chtěla strhnout sochu ruského vojáka.

Dnes se na restaurátorské práce vyhlašují soutěže. Jak vlastně restaurátor v minulosti získával zakázky? Mohl jste si vybírat nebo čekat, co vám přidělí?
V Praze jsem působil asi 25 let. Měl jsem tam svůj ateliér a bydlení. Hlavní moje práce bylo restaurování soch. Pracoval jsem buď sám, nebo ve společnosti kolegů. Ovšem získat zakázky nebylo tak jednoduché. Tehdy působila v Československu takzvaná umělecká komise. Nabídky na restaurátorské práce od investora chodily přímo komisi. Naše povinnost byla se ke komisi dostavit a požádat o práci.

Změnil se s novou dobou i tento systém?
Bohužel ten úřední kolotoč se v současné době nezměnil. Dříve práci restaurátora posuzoval, kromě jiného, skutečný odborník. Dnes do tohoto procesu vstupují i úředníci. O pracovní postupy se dohaduje Národní památkový ústav, investoři, úředníci z města i okresu. Kontroly jsou povinné ze zákona. Naší povinností je pořídit podrobnou dokumentaci v několika kopiích, jak dokumentaci písemnou tak i několik fotokopií.

Vzpomenete si, kterou významnou památku jste v minulosti restauroval, která byla pro vás z nějakého důvodu nejzajímavější?
Tak to byl například mariánský sloup v Poličce, který je vysoký přes dvacet metrů. Je z pískovce, autorem je Jiří František Pacák z Litomyšle. Sloup je považován za jedno z vrcholných barokních děl svého druhu v Čechách. Na něm jsme pracovali celkem čtyři. Zajímavé byly i restaurátorské práce v Žacléři a na dolním hřbitově ve Ždáru nad Sázavou, kde jsem restauroval sochu anděla blažené smrti.

Podle toho s jakým zaujetím o své práci hovoříte, je vidět, že restaurátorství pro vás rozhodně není jen kšeft. Co vás na této práci ještě dnes po tolika letech přitahuje a oslovuje?
Především je to hluboký obdiv k umění a znalostem našich předků. Gotika, baroko, to jsou umělecké slohy, které přetrvaly staletí, přitom si člověk musí uvědomit, že tehdejší řemeslníci neznali moderní stroje. Měli k dispozici jen dláta, kladiva, primitivní kladky a vlastní ruce. Při každé restaurátorské práci se člověk něco nového naučí. Já, abych zachoval styl, pokud restauruji nějakou barokní památku, snažím se pracovat stejně jako tehdejší řemeslníci, za pomoci dláta a jednoduchých nástrojů. Někdo se nebojí použít při práci s kamenem i sbíječku, hlavně když spěchá, ale to není, myslím, dobrý nápad. Kámen se může takzvaně nalekat. Udělá se v něm trhlina, kterou pouhým okem nevidíte, ale časem může způsobit velké problémy.

Když mluvíte o pracovních postupech, je při restaurátorské práci ještě dneska možné používat také historické materiály tak jako řemeslníci před stovkami let?
Používat staré materiály, to je otázka. Věrná kopie těchto materiálů je dneska těžko možná. Staré recepty se většinou nedochovaly, a pokud ano, obávám se, že v dnešní době by už neměly tu účinnost, na základě zkušeností a na základě konzultací s památkáři se používají minerální hmoty nejvhodnější pro konkrétní kámen. Ovzduší se také změnilo, působí saze, kyselé deště, emise, topení. Jeden známý historik z Pardubic mi tvrdil, že starodávné kamenické receptury by se našly, třeba v historických záznamech, ale to by je musel někdo přeložit z latiny nebo ze švabachu. A druhý problém je, kde by se daly koupit potřebné suroviny, když už ani obyčejné mléko, které se do některých směsí přidávalo, není, co bývalo.

Restaurátorství je viditelně alchymie, umění i věda. Jak dlouho vlastně trvá, než stará omšelá socha dostane novou podobu?
Restaurování historické památky, například sochy, je dlouhodobý a náročný proces. Nejdřív je potřeba sochu umýt, nechat usušit, ovšem nemělo by to být na prudkém slunci. Pak se socha nastříká chemickým nátěrem, aby se povrch zpevnil. Technika jde kupředu, používají se různé moderní tmely. Na výsledku to ale nesmí být poznat. Socha by neměla po restaurování vypadat jako nová, ale jako socha, která je stará stovky let a dál přirozeně stárne. Ovšem i v tom se móda mění. V Rakousku je například moderní restaurovat sochu tak, že po práci vypadá jako nová, jako kdyby zrovna vyšla z dílny.

Ve vašem ateliéru je k vidění nemálo zajímavých obrazů a skic. Má to znamenat, že jste se po letech opět vrátil ke své původní zálibě a to je malování?
Já malování nikdy neopustil. Restaurování památek pro mě byl zdroj obživy, protože mám rodinu. Vlastně jsem ani na začátku nezmínil, že můj bratr Jaroslav je rovněž restaurátor, pracujeme společně na různých zakázkách. Maloval jsem léta, před šestadvaceti lety jsem měl vlastní výstavu v Havlíčkově Brodě. Společně s malířem Filipem Takem jsme vystavovali ve Ždáru nad Sázavou. Uvažuji, že bych ještě nějakou výstavu připravil, ale nemám zatím dostat exponátů.

Po letech jste se rozhodl vrátit z Prahy do původního bydliště na Vysočině. Proč? Je to návrat ke kořenům?
Do Přibyslavi jsem se vrátil po roce 1990. Měl jsem tu vždycky přechodné bydliště. V Praze na Žižkově na Kostnickém náměstí jsem pracoval v dílně, která dřív patřila Vladimíru Boudníkovi. To byl původem vyučený nástrojař ale hlavně známý český malíř a grafik.
V domě se po listopadu 1989 změnil majitel, který měl o využití nemovitosti svoje představy, takže jsem se odstěhoval zpátky do Přibyslavi, kde mám ateliér a pracuji na restaurování památek, kterých je už dneska celá řada. Na Přibyslavsku jsme například společně s bratrem restaurovali Žižkovu mohylu u Žižkova Pole, Hnátův kámen v Havlíčkově Brodě, Boží Muka u Dolních Hamrů nebo sochu sv. Václava na náměstí v Přibyslavi.